The journey full of memories (CZ)

Better days come/ Lepší dny přicházejí

Aidan ráno odjel a mě zítra začíná denní rutina. Měla jsem o dost lepší náladu. Jelikož, mezi mnou a Aidnem to celkem jiskří. Je to můj bratranec, ale v rámci možností není. Zapomněla jsem na Treye. Už si to nebudu kazit. Neřeším to. A co se týče Jaka a Hermi. Ti dva, jakoby
probouraly hranice. Bavili se. Chodí ven. Nejsou problémy a jsem za to neskutečně ráda.

"Indy! Oběd!" Zaklapla jsem notebook a utíkala na oběd. Mám pak sraz s Hermou v nákupaku, tak si musím pospíšit. Rychle jsem snědla jídlo a utíkala na autobus.

"Ahoj Indy." Otočila jsem se za hlasem. Byl to Felix. Můj nejlepší přítel. Obejmula jsem ho. Zarazil mě jeho výraz. Nebyl takový, jaký jsem ho znala. Bylo z něho poznat zklamání a bolest. "Felixi, co se stalo?" Položila jsem mu ruku na ruku a stiskla ji. Oči přemístil k nohám. "Včera mi zemřela máma." Ve mě to trhlo. Nebyla jsem schopna mu odpovědět. V očích se jak jemu tak mě zaleskly slzy. Přitiskla jsem se víc k němu. Znala jsem paní Devochelle dost dobře. Mamka se s ní zná od té doby, co já a Felix jsme se seznámili.  Mé oči opustily slzy. Začala jsem brečet. Bylo mi líto Felixe. Bylo mi líto celé jeho rodiny. Margaret Devochelle byla snad ta nejhodnější a nejsprávnější osoba v celém městě. Byla to nespravedlnost.
I: Hermi. Dneska to ruším. Ve škole ti to vysvětlím. Pa. Rozhodla jsem se jet s Felixem k němu. Potřebuje mě. A já jsem mu slíbila, že se k němu nikdy neotočím zády. Celý krásný víkend pokazila jedna věc. "Jak se to stalo?" Prolomila jsem ticho mezi námi. "Autonehoda." Takže kvůli jednomu debilovi, člověk na kterým mi záleží ztratil mámu.

Vystoupili jsme na zastávce před městem. Šli jsme k bytu, kde Felix bydlel se svým otcem a malou sestřičkou Isabellou. Dolehla na mě ta atmosféra bytu. Smutek. Ztráta. Zdrcení. Otec nebyl doma a Bellu dali k babičce. Aby přečkala tu ztrátu. Šli jsme rovnou k Felixovi do pokoje. Lehli jsme si a já se přitulila k němu. Pevně mě stiskl. "Stýská se mi po ni Indy. Vždycky, když jsem došel byla v kuchyni a horlivě mě vítala. Teď nic. Jenom prázdno." Začal potichu vzlykat. Podívala jsem se mu do očí. Po jeho tvářích stékaly slzy a já mu je utírala. Nemohla jsem ho tu nechat samotného. Bůh jenom ví, kde je jeho otec. Šla jsem zavolat mamce. Snad to pochopí. "Ahoj Indy. Děje se něco?" Oddychla jsem si. "Ahoj mami. Mohla bych dneska přespat u Felixe?" Něco tam chvíli mručela a pak příjde věta na kterou čekám. "Dobrá. Zavolám Margaret." Začala jsem vzlykat. Jak ji to jenom říct. "To nepůjde mami. Margaret zemřela. Zabila se v autě včera. Nech mě tu s Felixem prosím." Souhlasila a položila mobil. Věděla jsem co se doma odehrává. Felixovi jsem to oznámila a on byl jenom neskutečně šťastný. Otevřela jsme skříň ve které jsem si půjčila Felixovo tričko. Nechtěla jsem spát v hadrech od venku. Rozpustila jsem si vlasy a lehla si k němu. Chvíli jsme si povídali, což ho trochu uklidnilo. Jsem šťastná za to jakého mám kamaráda i za předpokladů, že se stalo tohle. Felix pak usl. Z brečení ho bolela hlava a hlavně ho bolelo srdce. Mezitím mě zapípal telefon. Messange: from Fredd. Hi Indy this week i arrive in Hungary. So we go out? Only if you want. Good night. Fredd. Neměla jsem sílu odepsat. Hold mu odepíšu ráno. Psal mi i Aidan, ale to už bych tuplem nedala.

Ráno jsem se vzbudila dřív než Felix. Bylo kolem 6 a my museli do školy. Šla jsem se osprchovat a přemýšlela, co vezmu na sebe, protože vracet domů nemělo smysl. Nechala sem si svoje legíny a triko a hodila na to Felixovu šedou mikinu. Vlnité vlasy jsem svázala do drdolu a šla nachystat snídani.
"Dobré ráno Felixi. Za půl hodiny nám jede autobus do školy." Nevypadal vůbec dobře. Měl obrovské kruhy pod očima. Propadlé tváře. Rudé oči a celý se klepal. Nemohla jsem ho nechat jít do školy, ale co by na to řekla profesorka. Je to bohatá škola. Snědli jsme snídani a já se šla obout než dojde Felix. Pak jsme spolu šli na autobus.

Felixe však pustili domů. Profesorka se doslechla, co se stalo a navrhla mu týden volna s tím, že mu někdo bude nosit učení, aby si mohl doplnit všechny testy. Odešel a při odchodu silně obejmul a poděkoval mi za pomoc. Je to můj nejlepší přítel v životě bych nedopustila, aby se trápil a někdo ho v tom nechal. Herma se dneska taky vykašlala na školu. Je to divné. Ještě včera byla úplně v pořádku když jsme měli jít ven a dneska není ve škole? Navíc psala, že dorazí. Sedla jsem si za Jakem.

Bylo půl 3 kdy mi končilo vyučování. Zabouchla jsem dveře od skříňky a chystala se na odchod. Netušila jsem že budu mít takovou návštěvu jako Trey. Furt za mnou dolízal a doufal že mu odpustím, ale se mnou to ani nehlo. Vyšla jsem ven a za prdelí měla furt jeho. Tentokrát už jsem se fakt vytočila.
"Můžeš přestat za mnou konečně dolízat?! Už mě nech na pokoji!" Řvala jsem tak že jsem si vysloužila pohledy všech ze školy. "Já za tebou nedolízám prosím tě, co bych po tobě chtěl??" Začal se arogantně smát.
"Jasný. A ty povídačky u skříněk je asi Deja vu. Hele Treyi nehraj si na něco na co nemáš. To že hraješ tady přede všemi jaký máš ego je akorát známka toho, jak moc ubohej jsi. Jediný, kdo ti to tak žere je Jay a možná ti to žrala i Thalie, ale já ne." Dokončila jsem svůj monolog a otočila jsem se na odchod. Když jsem však šla napalila jsem to plnou parou do něčí náruče. Až pak jsem se vzpamatovala a viděla že je to Aidan. "Co tu děláš?" Usmála jsem se. Nic neřekl a spojil naše rty. "Přijel jsem za tebou. Něco pro tebe mám." Odešel do auta a vytáhl velkou kytici červených růži a jednou bílou uprostřed. Vypískla jsem a skočila mu okolo krku. "Děkuju Aidane." Pošeptala jsem mu do ucha a věnovala mu polibek. Ukázal na auto jestli můžeme jet. Kývla jsem a nasedla do jeho černého BMW. Všechny pohledy ze školy jsem měla zabodnuté v zádech. Položila jsem ruku na Aidnovu která pevně svírala řadící páku. Připadala jsem si jako ve snu. Ale v tom nejkrásnější snu ze které bych nikdy nechtěla probudit...