The journey full of memories (CZ)

He is in my family?!/On je v mé rodině?!

Stála jsem u baru. Byla jsem zmatená. Jak může být můj bratranec, když jsem ho absolutně ani jednou neviděla. "Tak co rozdejcháváš?" Otočila jsem se. Aidan stál opřenej o bar. "Tak trochu." Nervozně jsem prstýnkama bubnovala o barovou desku. "Nebuď nervózní, i když neříkám, že to není roztomilý." Vrhla jsem vražednej pohled. Ale proč mi to příde tak roztomilý.

Spěchala jsem do haly, kde měli teta se strejdou tanec. Jako tradice má nevěsta a ženich tanec. Ostatní se pak přidávali. Mamka šla se strejdou Alexem, protože teta Sendy musela něco vyřizovat a můj otec se nedostavil. Smutně jsem koukla na tančící páry. Bratranci neměli odvahu a navíc se rvali o Angel a Felícii.

"Taky nesnášíš tancování?" Aidanův hlas mě vytrh ze snění. "Já hlavně tancovat neumím." Upřela jsem na něho oči. "Já jo, ale nemám to rád." "Tak se ukaž." Vzala jeho ruku a dovedla ho na plac. Jednou rukou mě obejmul kolem pasu a přitiskl si mě blíž. Druhou ruku mi vložil do mojí a pomalu mě vedl. Parkrát jsem se zachvěla při dotyku s ním. Jenom se usmál a vedl mě dál. Náš tanec se trochu zhlubšil. Spojil svoje ruky za mími zády a já za jeho krkem. "Vidíte, jak jim to sluší." "Opravdu roztomilý." "Kdo by to byl řekl." Hlasy od ostatních doléhaly na moje uši. Jenom jsem se zářivě usmívala a užívala Aidanovi dotyky na mém těle. Asi po 5 tanci jsem se šla nadýchat vzduchu. Modlila jsem se, aby za mnou Aidan šel. Mé modlitby byly vyslyšeny. Aidan za mnou opravdu přišel. "Co ty tady?" "Potřebovala jsem se nadýchat vzduchu a chcu si to tady omrknout." "A bude ti vadit společnost?" V duchu jsem si dala placáka s mím vnitřním já. "Já myslím že ne."

"Jakto, že jsem tě nikdy na žádné společenské akci neviděla, až teďka?" "Protože jsem nepatřil ještě do vaší rodiny." Nechápavě jsem na něho hodila pohled. "Jak jako?" Počkej Indy přemýšlej. Proboha ty si koza. "Aidan...já. Omlouvám se." Sklopil zrak a kopnul špičkou do štěrku. Do háje, ty seš koza. Proč dřív mluvíš, než přemýšlíš. Pomalu jsem cítila staré dobré kamarády. Slzy.

"To je v pořádku Indy. Nic ti nevyčitám." Utřela jsem si slzy. Stáhl mě do objetí. Chvilku jsem mu vzlykala na hrudi, ale pak mě blesklo hlavou strašná skutečnost. V jeho objetí jsem se cítila, jako v Treyovím. Odtáhla jsem se od něj ruce skřížila a pohled jsem sklopila dolů. Co to saka děláš? Spíš, co on se mnou dělá. Takhle vyvedená z míry jsem snad nebyla.

"Ehm, nevrátíme se?" Bez odpovědi vytáhl cigarety a zapálil si. Nesnášela jsem cigarety. Probodla jsem ho pohledem. "V děcáku mě tohle naučilo jednu věc. Vypnout a užívat si chvíly sama se sebou." Nad jeho poznámkou jsem se zamračila. "Ničí to zdravý a navíc smrdíš." Přešel ke mě. "Mírně otevři pusu." Nechápavě jsem zvedla obočí. "Jako proč?" "Uvidíš." Natáhl do sebe množství kouře. Vypadal jak žába. Jeho kouř putoval z jeho pusy do mé. Naše rty se o sebe trochu otřely. Hned jsem se zachvěla. "Vdechni to." Nadechla jsem ztoupající kouř. Zašimralo mě to na plicích. Trochu jsem kuckla. "Na živo bych tě vidět nechtěl." Přejel prstem po hraně krabičky a schoval ji do saka.

Vrátila jsem se zpět do tanečního sálu. Aidan se srazil s nějakou tetou a ze slušnosti si s ní musel povídat. "Kde jste byli s Aidan? Hledali jsme vás." "Venku se projít. Chtěla jsem si to prohlídnout."

Se strejdou Alexem jsme si vzali víno a šli si sednout. "Indy. Skoro nikdo nepochopil, že mám syna. Chci ti to vysvětlit." Těžce jsem polkla. "Aidan je adoptovanej. Sendy měla přítele v místním sirotčinci. Ten sirotčinec potřeboval pár rekonstrukcí a Sendy doporučila naši firmu. Trávil jsem tam hodně času a pozoroval jsem tu výchovu. Měl jsem období, které se o dítě moc neříkalo, ale pak přišel ten den. Jeden den, když kluci skončili s plány a měli povolení k rekonstrukci přijelo auto. Kolem auta se shromáždilo hodně lidí a taky policajtů. Byl tam kluk s pouty na rukách a připojený řetězy. Bránil se. Kopal kolem sebe. Řval. Nenechal si v klidu nic vysvětlit. Policajti do něho bušili obušky. Parkrát se vystřelilo do vzduchu. Zavřeli ho do vyčleněné místnosti a pozorovali ho. Vypadalo to spíš, jako v nějaké věznici. Aidan tam bušil na stěny. Třískal sebou o zem. Každých 30 minut za ním přišli, aby ho zbili. Den ode dne mu řetěz zanechával na zápěstí krvavé jizvy. Doteď nevím kvůli čemu, ale hlavně té krutosti jsem podal žádost o adopci. Nemohl jsem se dívat, jak ten kluk trpí. Chtěl jsem Aidana nikoho jinýho, protože on si zasloužil lepší život. Ze začátku to bylo hrozné. Nevěřil mi. Utíkal. Řval po nás. Ale po 2 rocích se všechno obrátilo. Začal být klidnější a už nás respektoval. Začátky nebyli jednoduché, ale jsem rád, že máme tak perfektní vztah teďka. Chci aby si to věděla a nikomu nic neřekla. A byl bych rád, kdyby si Aidanovi nijak nepřípomnala i posunkama jeho minulost" Kousla jsem se do rtu a rozpačitě přikývla. Bylo to až neuvěřitelné. Tak proto tak zchladl, když jsem se ho ptala. V duchu jsem si vrazila facku.

Večer pomalu končil. Lidé se postupně vraceli do pokojů. Loučili se s nevěstou a všemi. S úsměvem jsem jenom kývala. "Už jdeš jo." "Všichni jdou Aidan." Zakroutila jsem očima. "No jo. Tak dobrou noc." Stiskl mi ruku a letmo mě políbil na tvář. Celá jsem zrudla. "No-ehm-tak teda dobrou noc." Nejradši bych se propadla do země.

V pokoji jsem se převlíkla z těch příšerně uplých šatů a vysokých bot. Odlíčila se a umyla si obličej. Mamka se sestrou ještě byli v tanečním sálu. Byl takovej menší after po tom všem. Angel byla buď tam nebo s Felicíii, což by mě nepřekvapovalo. Chystala jsem se do postele, ale vyrušil mě zvuk u dveří. "Páni bez toho make-upu a botech na podpatku s teplákama vypadáš líp. Taková roztomilá." Usmál se na mě. Sám stál v teplákách s odhalenou hrudí. Upřela jsem pohled na jeho břicho. "Není slušné na někoho takhle zírat." "No díky, ale na tebe jsem nezírala." "Vůbec. Šel jsem se kouknout, jestli seš tak hezká i bez make-upu a nejseš jak ty umělý barbíny." Vytvořil jeho světoznámej úšklebek. "Snad jsem ti nezkazila iluze. Měla bych jít spát. Uvidíme se zítra." "Už se nemůžu dočkat. Tak zítra." Mávnul rukou a byl pryč. Lehla jsem do měkké postele s nebesy a přikryla se saténovým povlečením. On byl tak zvláštní. Zajímavý. Byl uplnej opak Treye. Jestli-pak nevěří lidem, jako já klukům. Neuvěřitelné kolik pocitů ve mě probouzí. Rychle jsem ty pocity zahnala. Pořád se držím svého mota: Láska je hnus, co ničí.