Ach, ti upíři... (Diabolik Lovers Fanfic)

6. Kapitola: Ty jsi upír?

Gomene lidičky! Gomene! Zapomněla jsem včera vydat.... Mám teď hodně práce ve škole. 9. třída mě zabíjí...
Mno užijte si kapitolku!
Na obrázku je Subaru ^^

******

„Konečně víkend!" křikla jsem šťastně a skočila do postele.

*Mohla bych udělat večeři.... Ale radši bych se měla zeptat Yui.... * pomyslela jsem si. S vařením nemám zrovna dobré zkušenosti. Ale byla jsem i horší. Když mě Lilith učila vařit, říkávala se smíchem: "Když jsi v kuchyni, zní to jako by někdo vařil tebe!"

„Ale má to cenu, vařit pro ty kretény?" zamumlala jsem. Přesto jsem se převlékla do jiného oblečení, vlasy si stáhla do culíku a vyšla z pokoje. Pak jsem zamířila k Yui. Když jsem chtěla zaklepat, ozval se zevnitř tlumený výkřik.

*To jsou tak nenažraní?* S povzdechem jsem otevřela dveře. Yui ležela na zemi a Kloboučník Laito v ní měl své bílé zoubky.

„Nerada tě vyrušuju z tvých jídelních orgií, ale potřebuju pomoct s vařením." řekla jsem znuděně, jakoby nikdo nikomu nesál krev.

„Smůla Jahůdko. Teď ji mám já na starosti." zasmál se Kloboučník.

„Ne půjde ihned."

Přišla jsem k němu a zkroutila mu ruku za zády, „Běž zatím do kuchyně."

Yui vstala a pomalu vyšla ven. Zpozorovala jsem pohyb Laita, který se mě pokusil kousnout do nohy. Zkroutila jsem mu ruku ještě víc.

„Teď se na chvilku prospíš." zavrněla jsem a trefila ho do zadní části krku. Jeho tělo ochablo a spadlo na podlahu. Mě se odkryl pohled na jeho krk a projela mnou vlna žízně. Naposledy jsem pila z toho blonďáka. Od té doby, mě Reiji pozoroval a já nemohla nic. Nemohla jsem si ani trošku líznout, jinak by okamžitě vyšlo najevo, kdo jsem.

Ovládla jsem se a ještě do něj kopla. Pak jsem vyšla ven. Po cestě jsem potkala Pana Perverzáka, který se blaženě usmíval.

„Bráška Kloboučník ti spinká na zemi u Yui v pokoji, Pane Perverzáku Ayato." usmála jsem se a zaběhla do kuchyně, dříve než se zmohl na odpověď. Yui se opírala o skříň a vypadala vyřízeně.

„Že se z tebe Ayato napil taky?" řekla jsem při vzpomínce na šťastný pohled toho kreténa. Vytáhla jsem z kapsy lahvičku s čirou tekutinou. Byl to Lilithin vynález, který udělala kvůli mě. Stačí lok a okamžitě se vám doplní krev v těle. Asi se divíte, kolik toho Lilith umí, že?

„Na, vypij to." řekla jsem a podala jí to. Ona se na to podezřívavě podívala, ale asi jí bylo fakt blbě, takže si to nakonec vzala a napila se. Okamžitě se jí vyjasnil pohled. Pak jsme se dali do vaření. Dohodli jsme se na rybě s bramborovou kaší. Protože nás bylo hodně, museli jsme i jídla udělat více. Vše bylo v pořádku do té doby než se stala malá nehoda.

Zrovna jsem vyndavala lososa z trouby, když se celou kuchyní rozlehla vůně krve. Yuiiny krve.

„Omlouvám se.... Trochu jsem se pořezala." špitla, „Jane-san?"

S hladovým výrazem jsem se k ní přiblížila a přitiskla ji na zeď. To je moje největší slabina, když jsem žíznivá. Nedokážu se ovládat.

„Jane-san!"

Ani jsem neváhala a zakousla se jí do krku.

*Výborné!*

Měla tak sladkou krev.... Tak hrozně dobrou.... Nikdy jsem žádnou podobnou nepila. A to je jen člověk...

„Pře...staň...." špitla.

Najednou mě od ní někdo odtrhl. Yui spadla na podlahu a ztěžka dýchala.

„Proto jsi nebyla vůbec překvapená, ani jsi se nebála.... Jsi poloviční upír, že?" zavrčel mi někdo do ucha a já poznala Subarua. Konečně mi došlo co se stalo.

„Ano, jsem." špitla jsem a otřela si krev z rtu. Pak jsem se podívala na Yui.

„Promiň." řekla jsem a ovládla jí.

Zapomeneš, že se tohle stalo. A vypiješ tuhle lahvičku. Poručila jsem a jí se oči zbarvily do červena. Přikývla, udělala vše co jsem poručila a šla pryč.

„A teď ty." řekla jsem, vytrhla se Subaruovi a podívala se mu do očí.

„Zapomeneš na to, co jsi tu dnes viděl." Zamumlala jsem, ale on nic.

Zúžila jsem zorničky a zopakovala rozkaz. On se jen znuděně díval. Potlačila jsem pocit, dát mu pořádně pěstí do toho jeho hezkého obličeje.

*Proč to nefunguje?!*

„Bojím se, že nezapomenu." pošeptal mi do ucha. Pak mě políbil.

*Proč tak rychle?*

„Nikomu neřeknu, že jsi upír, ale ty budeš moje." řekl.

„Platí, ale pod podmínkou, že ty budeš můj." zavrněla jsem. Líbil se mi. Byl tak zvláštně přitažlivý....

„Ano." zašeptal.

Pocítila jsem, jakoby se hejno motýlů uhnízdilo v mém břiše. Byl to pocit, který jsem nikdy nepoznala.

*Že bych se zamilovala? Takové to tedy je....* překvapeně jsem si uvědomila tuhle skutečnost. Ale zdálo se mi, že zasáhla nějaká zvláštní síla. Pak jsem si uvědomila, že to je nesmysl.

*Lilith mě asi zabije...*

****
Tak snad se kapitolka libila. Další bude zítra. Mějte se hezky!
Ruuna -~-