Ach, ti upíři... (Diabolik Lovers Fanfic)

7. Kapitola: Spojená melodie

Jak jsem slíbila, tady je další kapitolka. Nějak jsem se rozepsala, takže tahle část má 927 slov. 0.0 No užijte si dnešní kapitolku

*****

Opřela jsem se o stůl a zhluboka se nadechla. Najednou mě Subaru popadl za ruku a začal mě někam táhnout.

„Hej!" křikla jsem.

„Pojď ke mně do pokoje a všechno mi tam vysvětlíš, ano?" řekl a já si jen odfrkla. Když jsme vešli dovnitř, strnula jsem úžasem. Pokoj byl sice skromně zařízený, ale velmi hezký. Stěny měly limetkovou barvu, která ladila s postelí. Na stole byla flétna a v koutě pokoje zastrčená harfa.

„Sedni si." řekl a ukázal na postel, „Teď mi řekni, proč jsi tady."

„Když jsem byla malá, jedna fialovovlasá upírka mi zabila rodiče." začala jsem vyprávět, „Ten den jsem potkala jinou upírku, Lilith. Ta se mě ujala a já jí požádala, aby mě přeměnila. Když jsem v ten den ztratila všechno a už mi nic nezbývalo, řekla jsem si, že začít žít jako upír by mohlo být dobré. Od té doby jsme spolu s Lilith vyrůstaly jako sestry. To je vše."

Pak jsem se zahleděla na podlahu. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na rodiče ležící v krvi. Na tu ženu. Na bezmoc, kterou jsem cítila. Trochu jsem se zachvěla.

„To by vše vysvětlovalo." řekl a objal mě. Asi si uvědomil, že je to pro mě těžké. Položila jsem mu hlavu na rameno. Bylo to uklidňující.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat." řekl a podal mi nějaký papír, „Tuhle píseň jsem napsal. Co si o ní myslíš?"

„Proč zrovna já?" Tázavě jsem se na něj podívala.

„Protože písně, které skládáš jsou úžasné." Trochu jsem se začervenala.

Přelétla jsem text očima. Vypadal velmi dobře.

„Nechtěl bys jí zahrát se mnou?" zeptala jsem se. On se na chvilku zamyslel. Pak přikývl.

„Já na nic neumím." řekl.

*Co tam teda dělá ta flétna a harfa?* Pomyslela jsem si, ale nechala to plavat.

„Já budu hrát na klavír. Ale budeme se muset přesunout."

Znovu kývl. Pak jsme tam zamířili. Sedla jsem si ihned ke klavíru a vzala noty.

„Asi začínám, co?" usmála jsem se a zlehka přejela prsty po klávesách.

Melodie barev budoucnosti krásně kvete
Tajemné tóny krátce zatančí
Jaké barvy bych měl použít k namalování mé lásky?
Chci je udělat stejné jako třpytivá noční obloha
Dosáhnout daleko
Ozvěna v dálce
Na tomto mírném zvuku
Moje srdce tančí
I když jsme v různých místech
Jsme spojeni....
....skrz toto pouto
Zvonek z říše snů,
přeměnil se na píseň s třpytem z oblohy
Slovy nelze vyjádřit....
....tuto přetékající vášeň
Můj hlas
vlaje
po větru
a bude
letět čím dál výš!
Jedině tahle harmonie v celém světe,
je schopná chytnout tě a ochránit
Nic nemůže ji prolomit....
Tento náš zázrak....
Představuji vám naši:
Jedinečnou Melodii
Prudký nádech smísí se v rytmu
a spojí naše rozdílné světy
Tvá ruka zaklepe na mé dveře od domu,
tiše měnící se na bránu
Pojďme spolu zmizet
Pojďme zmizet za stmívání
Boj za naši odpověď,
říkanou s úšklebkem:
"Ještě ne teď."
"Ale radši zítřejší den!"

Dokončila jsem poslední takt a podívala se na Subarua. Dohromady nám to šlo dost dobře.

„Nechceš naučit hrát?" zeptala jsem se.

„Teď ne. Ayato měl v plánu jít do bazénu. Poručil mi abych tě tam dovlekl. Kretén." řekl tiše.

Zamrazilo mě v zádech a srdce mi začalo bít rychleji.

*Oni tu mají bazén?!*

Pravda je, že se bojím vody. Normálně pít mi nevadí, ale bojím se do ní vkročit. I ze sprchy se snažím vždy co nejrychleji dostat ven. Největší strach mám z bazénu a z moře.

„Promiň, ale nepůjdu. Užijte si to." špitla jsem a otočila se k odchodu. Subaru mě ale přitáhl k sobě.

„Ty se bojíš vody?" zašeptal mi do ucha.

„Ne. Jen se mi nechce."

„Zamrzla jsi a okamžitě se vymluvila. Už teď jsi rozrušená. Hlas se ti třese...."

*K čertu s jeho vnímáním....*

„Ano. A taky neumím plavat. Proto mě omluv."

Vytrhla jsem se mu a opustila místnost. V půli cesty do pokoje mě, ale někdo praštil do žaludku a já se zhroutila na zem. Pak si mě někdo přehodil přes rameno. Snažila jsem se osvobodit, ale nešlo to. Držel mě pevně.

„Nech mě jít!" křikla jsem.

„Proč bych měl. Chci si s tebou něco vyříkat." řekl Pan Perverzák Ayato. Najednou jsem ucítila vůni chlóru. Projela mnou vlna paniky.

*Ne! Ne!* Začala jsem sebou škubat ještě víc.

„Pusť mě!! Okamžitě!!" křikla jsem znovu. On mě ale hodil na zem a strhl mi z krku řetízek. Pak ho někam hodil.

*A kurva....*

„Musím ti oplatit ty bolesti hlavy, maličká." zavrněl a podíval se na mě. Zbývala mi poslední možnost.

Okamžitě mě nech jít. Teď hned. Poručila jsem mu. Žádná reakce. Jen se ušklíbl.

*Další na kterého to neúčinkuje?!*

„Teď se bude vyjednávat." řekl a hodil mě do vody.

„Pomoz mi!!! Neumím plavat!!! Já se bojím!!!" křičela jsem a snažila se udržet nad hladinou. Voda byla všude. Pálily mě oči a oblečení začínalo těžknout a táhnout ke dnu. Ayato mě chytl za ruku a ponořil mě pod vodu. Snažila jsem se vynořit, ale nešlo to. Za chvíli mě popadl za vlasy a vytáhl trochu ven.

„Řekni, že jsem nejlepší. A že se omlouváš." řekl a znovu mě ponořil.

„Nech mě...." zasípala jsem. Už ani křičet jsem nemohla. S každým ponořením jsem polykala víc a víc vody.

„A teď...." zašeptal a vytáhl mě ven. Pak se do mě zakousl. Krkem mi projela ostrá bolest. Zasípala jsem a vykašlala vodu, ale nemohla nic udělat. Celé tělo jsem měla ochablé. Za chvíli mě kousl do nohy, pak do ruky a nakonec do ramene. Celé tělo mě šíleně pálilo. Každé kousnutí hrozně bolelo. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to.

„Chutnáš úžasně." zavrněl Pan Perverzák.

*Pomozte mi někdo..... Já se bojím....* Zavřela jsem oči a snažila se uniknout bolesti. Připadala jsem si hrozně bezbranná. Stejně jako ten den...

Najednou někdo rozrazil dveře a místností se rozlehl ledový hlas.

„Co to kurva děláš???!!!!"

*****

Utla jsem to dobře, co? xD Tak... Kdo to asi je? xD

Omlouvám se za chybky a děkuju za vote a komentáře. Tuhle kapitolku věnuji Shikadel, za její podporu :3

Ruuna