Má pravá tvář.(FF- VADAK)

Mít štěstí? To neznám

Ráno:
Jen tak si ležím, nic nevnímám, ale přemýšlím. Udělala jsem dobře? Co když se to stane všechno znovu? Moje srdce by to podruhé nezvládlo. Dala jsem mu už hodně šancí a myslím, že s ním mám hodně trpělivosti. Třeba to teď myslí vážně. Odkryla jsem ze sebe bílou, lehkou peřinu a seběhla schody do kuchyně. Chtěla jsem být chvilku sama a bavit se, hlavně bez kluků. V mikrovlnce jsem si udělala máslový popkorn, do skleničky nalila vychlazenou minerálku, a sedla si na kožený gauč. Asi hodinu jsem se jenom povalovala a sledovala nejnovější telenovely.

Pak mi ale do hlavy vstoupil zase on. Přehrávala jsem si všechno, co jsme spolu zažili a dále mě ubíjely vzpomínky na to, co vše mi provedl. Asi bych to neměla dělat, takhle dál mu odpouštět. Bojím se toho, že do něj nejsem zamilovaná, ale jakoby měl na mě nějaký vliv. Popadla jsem mobil a zkontrolovala všechny sociální sítě. Instagram, byl celý přeplněný fotkami s Váďou. Nechápu ty jeho namyšlený faninky. Oni jsou na všech fotkách tak úplně nadržený, jakoby byl Vadim iphone 7, a oni jsou první kdo ho mají. Samozřejmě nechybý obrovské výstřihy, tuny makeupu a vysoký ego, jakože zrovna je si Vadim vybere. Co mě taky zaráží je, že Vadim se tam s každou hnedka obímá, oni ho hned pusinkujou a nevim co. Trošku mít ohledy na to, že má holku...ale to ho přece vůbec nezajímá. Uvědomuju si, že jsem jedna z mnoha. Já mám být samozřejmost, né jedna z nabídky. Docela jsem se naštvala. No nic. S odporem jsem vstala, nazula mé huňaté papučky a šla si vybrat oblečení. Ve skříni samozřejmě nic nebylo, a tak jsem udělala náhodný výběr. Vybrala jsem si černé high wasted džíny, bílé tričko, přes něj světlounce růžovou mikinu a ke dveřím jsem si připravila vansky ve stejné barvě. Pak si ještě upletla zaplétaný cop, trošku nanesla řasenku a seběhla zpátky dolů.
Hodně často se uklidňuju uklízením. Vzala jsem si teda nějaký hadřík se saponátem a než jsem se nadála, kuchyně byla jako nová.

Nezvládla jsem to. Nezvládla jsem na něj nemyslet. Už to takhle asi vážně nevdržím, ale nedokážu si připustit, že ho nemiluju, že jsem mu včera odpustila kvůli vůni té jeho mikiny, kterou tak nutně potřebuju cítit.

Necítím k němu už to co dřív. Ach... proč jsem si to neuvědomila dřív..ještě včera, když on má tak sladké oči.

Potřebuju se s tím někomu svěřit. Nejsem takový ten tip, který si vše nechá v sobě, a dělá, že se nic neděje. A navíc, něčí rada, nebo alespoň útěcha by mi celkem bodla. Hlouběji a hlouběji ve vzpomínkách jsem hledala něco, za co by mělo stoprocentně cenu tento vztah udržet. Urazil mě, podvedl mě, nechal mě na geekcampu samotnou, opět mě podvedl, rozešel se se mnou... Prostě nic. Jako když vám učitelka rozdá test z matiky, a vám známka uteče o půl bodu. Taky hledáte ten jedinej podělanej půlbod, jenže já ho většinou nenajdu. To samé je tohle. Ať se snažím jak se snažím, nejde to. Doufám, že mě někdo pochopí.
Čím víc jsem si říkala, že prostě ne, že ho nemiluju, neměla jsem ani chuť s ním mluvit. Ani ho vidět. I jedna prostá zpráva na messengru by se mi zhnusila. Když jsme u toho messengru..

Opět jsem vzala do ruky můj samsung a vytočila číslo Ady, mé nejlepší kamarádky.

T: Adél? Tady Terka..Řekla jsem ke konci už pokleslým hlasem.

A: Jéé ahoj, co potřebuješ? Slyšela jsem jak se usmála.

T: ;No víš, nechtěla bys třeba někam zajít? Třeba do kavárny, nebo se někam jenom projít. Jen tak.. Vše bych ti řekla. Řekla jsem už s malou nadějí v hlase.

A: Jo, jasný..můžem. Tak mi napiš, kdy k tobě mam přijít ano? Ještě si tu musím uklidit.

T: Jo určitě. Napíšu. Tak zatím pa.

A: Ahoj.

Vím že jsem pomalej člověk, tak jsem se zvedla ze židle a šla se připravit. Tím připravit myslím vzít si lesklý vak na záda a do něho nacpat klíče, peněženku, popřípadě nějakou kosmetiku.. a nakonec mobil. Avšak než jsem ho tam vložila napsala esemesku:

Do pěti minut u mě před barákem :** Tvoje Teri♡

A poslala ji. Nazula jsem si svoje světle růžové pastelové vansky a ještě se naposledy před odchodem napila čiré vody z kohoutku. V mžiku, a zrovna ve chvíli, co jsem polkla poslední lok, ozvalo se pokojem zvonění zvonku. Hodila jsem si vak přes záda a trošku se upravila. Já vím, že je to kamarádka, ale jdeme do společnosti že :D
Pár kroků mi chybělo od dveří za kterými stál ta Ady, kterou jsem asi měsíc neviděla. Těsně před nimi jsem se zastavila, zhluboka se nadechla, napřáhla ruku a zatáhla za stříbrně kovovou kliku. Při otervření dveří mě ofoukl slabý větřík. Stála jsem tam s údivem. Přímo přede mnou se oběvil Vadim.

T: Co, co tu děláš? Koktala jsem.

V: No psala si mi esemesku, abych přišel, tak mě tu máš. Na tváři se mu objevil široký úsměv.

Já doufala, že ho teď dloho neuvidím, a ješte ke všemu jsem si spletla číslo.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Je to tuuu. Dneska je to nějaký dlouhý ne?😁 Děkuju, že při mě stojíte. Přes 1000 reads, 127 votes a těch komentářů!!!!!!!!!!!!!!!!! Děkuju, děkuju, děkujuuuuuuuu💞💝💕

XOXO