Má pravá tvář.(FF- VADAK)

Plná lží.

--
Pohled Terky:

Vzal mě za ruku a připitoměle se usmál. Bože, tenhle kluk mi začíná lézt na nervy víc, než důchodci v supermarketu nebo v "emhádéčku".
Ztratila jsem chuť vidět ty jeho, tehdá dokonalé, jiskry šlehajíc hluboké oči, a proto si raději prohlížela detaily štěrkové, hrbolaté cesty, poníž vedly naše kroky. V tuhle dobu jsem taky mohla být už dávno někde, kde by mě to třeba i bavilo. Koukat na přeslazeně zamilovaný filmy s mísou popcornu, třeba i s karamelovým latté, huňnatou dekou, tabulkou čokolády a balíkem papírových kapesníků s vůní vanilky. Tipické ideální holčičí odpoledne. Ale né. Stejně se tu jen procházíme a on si zřejmě velice užívá mou přítomnost.

Copak mu to ani trochu nedochází?
On snad nevnímá ten můj nezájem? Bože, co se to semnou děje. Dřív jsem si myslela, že je to ten pravý. Argghh..jak jsem mohla být tak naivní. To snad není ani možný. Nikdy předtím jsem takhle rychle nezměnila názor na něco, co jsem měla v lásce po tom, co jsem shlédla nějaké nic neznamenajíc fotky. Sama sobě se směju..

Jak je to vůči němu hnusné. Ale prosimtě, on taky dělal věci, které mi ublížily. Aha? Teď jsem sama sebe přistihla jak si povídám.....sama se sebou. Měla bych se léčit! Nojo, ale když on si tu semnou nikdo nepovídá.

Že Vadime?

Jsem až moc negativní. Ale já to zvládnu. Každý můj krok byl pro mne jako zpomalený film. A on se pořád tak usmíval. Studený vánek ovál mou tvář a popohnal listí do pohybu. Šoupala jsem mými podrážkami od bot o štěrk, abych alespoň trochu zahnala to nekonečně trapný ticho ve kterým jsem se doslova topila. Čas mi ubíhal asi tak, jako při hodině matematiky. Pomalu. To se mi často nestává. Tam si alespoň tajně "dopisuju" s mými kamarády, nebo rozkládám a zase skládám své pozlacené pero s tím, že jsem mechanik. Jenže tady jsme sami. Tady není nikdo s kým bych si tak mohla psát a nějakým způsobem ukončit naši nekonečnou procházku.

Ale když on se pořád tak usmíval...

----

T: Ale ano mami, nemusíš se stresovat. Hned jak odejdeš postarám se o to. Tak už běž ať nepříjdeš pozdě!

Argumentovala jsem na maminy prosbu. Umýt nádobí snad umím.

Konečne jsem doma zase sama. Včera se to trochu zvrtlo, ale dneska...jsem si jistá, že mi to nikdo nemůže zkazit.
..................
Už od rána se necítím moc dobře. Projíždí mnou návaly horka, ale zároveň neústupná zimnice. Žaludek mám jako na vodě a svět okolo se nepřiměřeně točí a pohybuje.
..................

Dokopala jsem se tedy k umývání. Na zelenofialovou houbičku nanesla trošku saponátu a teplou vodou omyla porcelánové talířky, upatlané od čokolády nebo sladkého malinového džemu. Jak je to vlastně super, bejt doma sama a užívat si..bez rodičů. Shodila jsem ze sebe tričko, tak o dvě, možná tři čísla větší, černé, jemně průsvitné legíny a nakonec i mé černou krajkou lemované spodní prádlo. Takže ano. Chodila jsem po baráku vcelku nahá. Ale ani mi to nevadilo. Cítila jsem se tak otevřeně, nic neskrývajíc. Vytáhla jsem se co nejvíce, rukou otevřela skříňku vedle mikrovlnky a vytáhla z ní Jacka Danielse a láhev s tou nejlepší vodkou, která v krku pálela už pohledem. Neobtěžovala jsem se to nalejvat do panáku tak jsem si třikrát lokla jen tak. Z flašky. Připadala jsem si děsně bezvadně. A ani nevíte, co svámi dokáže takhle pár loků udělat, když nejste zvyklí pít. Takže jsem tam chodila jak po laně, mírně přiopilá a nahá. Vážně supr pocit.

Pomocí vlažné sprchy jsem zase hnedka vystřízlivěla, ale furt jsem se cítila báječně. Jelikož jsem celkem puntičkářka a perfekcionistka, doladila jsem to ještě relaxační hudbou. Takhle by měl vypadat celej můj život. Tak báječně. Cítit se ok a nepřemýšlet nad nějakým zatraceným Vadimem.

T: Arghhhh...

Zabručela jsem když se od spoda ozývalo zvonění venkovního zvonku.
Rychle jsem se oblékla do něčeho pohodlného a vyrazila směr- vchodové dveře. Jakej cvok mi zase narušuje celej den!
...............

Protože jsem celkem strašpytel, podívala jsem se nejdříve kukátkem..kdo nebo co mi stojí za dveřmi. Jen tak pro jistotu. Zděsila jsem se. Opět tam stál Vadim. Nebyla jsem ani naštvaná..nevim proč, ale spíše zmatená...nechci ho sem pouštět..dnes néé. Začala jsem se potit. Co to semnou zase je? Proč když ho vidím..cuká mi víčko, tečou ze mě čůrky potu a jsem strašně nervózní?

Zazvonil znovu.

Teď v klidu. Nádech..výdech.

Pomalým stlačením kliky jsem ty dveře dokázala otevřít. Já asi půjdu do Bohnic. Nevím jak to, ale Vadim tam nebyl. Prostě se tam místo něho objevil nějakej chlápek s kšiltovkou.

Je tohle normální?

T: Jak dlouho už tu stojíš? Vychrlila jsem na něj hned mou - stále mi ležící v hlavě - otázku.

Chlápek: No asi tak .....5 minut? Nevím.

T: A neviděl jsi, že by tu předtím někdo postával? Znervózněla jsem.

Chlápek: Né. Nikdo tady nebyl.

Usmál se.

T: Aha. Zatřásla jsem nevěřícně hlavou. A co potřebuješ?

Chlápek: Donesl jsem vám tu pizzu co jste si obědnala. A nebojte, je už zaplacená. Zachychotl jak malé dítě.

Chlápek: Tak já už půjdu, ale snězte ji co nejdříve, ať nevystydne. Nashle!

Pronesl.
Stála jsem tam jako v transu.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXProsím neukamenujte mě za tu pauzu :) Byla jsem nemocná. Každopádně..nějak se to začíná zvrtat. Co vy na to?

Komentujte, hlasujte💞💞

Xoxo