Za školní branou

Za školní branou II.- Posednutí?

Někdo další si zase řekne, deset let?! Mrtvá jsi přece už padesát!
Jo, ale před těmi deseti lety mě bavilo být duch! Létala jsem po škole a strašila ostatní, dokonce jsem přišla na to, že když se fakt hodně soustředím, dokážu takzvaně 'posednout' nějakou věc nebo něčí tělo. Posednutí jsem si poprvé zkusila asi dva týdny po mé smrti. Posedla jsem jednu mou bývalou spolužačku a pomocí ní sdělila ostatním, že jsem u nich a že jsem duch. Pochopitelně té spolužačce, neboli mně nevěřili. Ona navíc dostala napomenutí ředitele školy za dělání si legrace z něčí smrti. No jo, přiznávám, moc jsem to nedomyslela. 

Jako další jsem posedla knihu. Víte, ono je zvláštní ovládnout něčí tělo a ještě zvláštnější ovládnout věc. Když ovládnete něčí tělo, jste prostě ten člověk, s tím rozdílem, že jakoby potlačíte jeho duši a můžete si jako člověk dělat co chcete. Ale jen do té doby, než vám to, že jste v něčím těle, bude připadat divné. Jakmile si totiž uvědomíte, že to tělo není vaše, vyplujete z něj. Je to opravdu hodně, ale hodně složité, se v někom udržet byť jen minutu. A ještě horší to je s věcmi. Když chcete posednout člověka, musíte se soustředit na jeho srdce a vplout do něj. S věcmi to je tak, že se musíte soustředit na jejich střed a zároveň na to, co chcete s tou věcí udělat. Jestli chcete, aby levitovala, musíte myslet na to, jak lítáte, když jste duch. Ano, vím, vy nejste duch, ale až budete, pochopíte to, nebojte. Ale musím říct, že i mně trvalo, než jsem se věci naučila posednout. 

První týden jako duch to bylo nejhorší. Neuměla jsem moc létat, a proto jsem padala. Jenže když jste duch, ani podlaha vás v padání nezastaví, dokud se nenaučíte neprocházet věcmi. Proto jsem se taky propadla do černočerné tmy a trvalo mi přibližně dva dny, než jsem se vynořila zpátky, protože jsem nevěděla, kudy dolů a kudy nahoru. Když spadnete pod zem je to vážně divné. Není to úplně jako kdyby jste se dusili, ale spíše jako kdybyste najednou byli nějaká tekutina, která jen tak tak drží pohromadě. Je těžké ten stav popsat, ale snad to pochopíte. Když jsem zjistila, že jsem v rohu pozemku školy, protože tam byla pomyslná bariéra, za kterou jsem prostě nemohla, konečně jsem se nějakým zázrakem dostala nahoru. Můj pád pod zem mě ale naučil levitovat, což byl jediný klad a zároveň první krok pro úspěšné létání, které jsem se naučila hned pár dní potom. Jakmile jsem se naučila neprocházet věcmi, naučila jsem se také pohybovat s jednoduchými věcmi jako například pírko, prach, papír a tak podobně. Peříčkem jsem z legrace lechtala všechny pod nosem a oni kýchali. Vím, je to ode mě ošklivé, ale já se vážně potřebovala rozptýlit. Každopádně když jsem duch, čas mi utíká o maličko rychleji. I tak to ale nevede k tomu, že bych se nenudila. Spíše jen ztrácím pojem o čase. 

Sedím na kraji střechy školy a koukám na západ slunce. Asi dva roky jsem počítala, kolikátý západ slunce to je za tu dobu, co jsem duch. Teď už to moc nevnímám. Všichni odešli... Zanedlouho budou jarní prázdniny, to tu zase nikdo nebude. Ještě horší jsou pak ty hlavní, celé dva měsíce jen kreslím do prachu, nebo čtu. Když mám teda štěstí a někdo zahodí knížku někam do rohu a uklizečky si jí nevšimnou. Pak ji můžu lehce posednout a jen obracet stránky. S celou knihou totiž ještě hýbat neumím. Takový případ se mi stal ale jen dvakrát a to jsem měla fakticky velké štěstí. Řekla bych, že jinak bych se asi unudila k smrti, ale dvakrát umřít nejde...

V dálce se něco pohnulo. Viděla jsem jen před školu na cestu, jinak okolo ní byly stromy, které mi výhled jinam nedovolovaly. A já za ně letět nemohla, mohla jsem být jen na pozemcích školy, což zahrnovalo samotnou budovu školy a hřiště. Pozorovala jsem to místo. Bát jsem se nebála, jsem přece duch. Nikdo mi nic udělat nemůže. Chvíli jsem ještě seděla na střeše, koukala na západ slunce a po očku koukala na příjezdovou cestu. Nic tam ale nebylo, a tak jsem si šla lehnout na žíněnky v tělocvičně. 
"Ach jak mi chybí něčí společnost," povzdychla jsem si a převalila se na jinou stranu. Každý večer jsem uvažovala, proč vlastně nejsem doopravdy mrtvá. Proč jsem vlastně duch?

Do tělocvičny přiběhli žáci sedmé třídy. 
"To už je čtvrtek?" povzdychla jsem si sama pro sebe a protáhla se. Sedmáci hráli fotbal a míč mi přitom kopli přímo do hlavy. "Dejte si pozor, darebáci," smutně jsem se usmála. Kéž by mě vážně viděli...

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^