Za školní branou

Za školní branou VIII.- Jak to...?

Opět se omlouvám za případné chyby ^-^

Znám ji? Napadlo mě jako první. Jinou holku? Nějak rychle, ne? Nejspíše ji ani nezná. Možná to bude někdo podobný Chloe.
"Znám ji?" zeptala jsem se nepřítomně, ale zazvonilo, a tak jsem se odpovědi nedočkala.
"Znám ji?" zopakovala jsem otázku ještě jednou, ale Seb byl vyvolaný matikářkou. Já mám ale štěstí...
"Vzorec pro objem kvádru?"
Nadiktovala jsem ho a Seb to napsal na tabuli. To samé s dalšími otázkami.
"Za jedna. Zlepšil ses," řekla chladně a já měla pocit, že se za chvíli rozzuřím, posednu ji a skočím s jejím tělem z okna.
"Krávo!" zařvala jsem na ni.
"Kdo to byl?!" postavila se rychle.
Trochu jsem zamrkala, abych zjistila, jestli se mi to nezdálo. Seb si šel nenápadně sednout.
"Co pančelko?" zeptal se jeden vlezdoprdelka.
"Nic," řekla zmateně.

"Tak a teď mi řekni, jak to, že tě slyšela?" zeptal se mě Seb po škole, když jsme šli na hřiště. Bylo zase nádherné počasí a kdybych nebyla duch, slunce by mě krásně hřálo do zad.
"Já sama to nevím," odpověděla jsem neklidně. "Ale je to fakt..."
"Boží? Super? Možná, že tě za chvíli uvidí všichni!" usmál se.
"Je to spíše strašidelný!"
"Proč? Mohla bys být slavná."
"Sebe..." povzdechla jsem si. "Já už mám být dávno mrtvá, chápeš? Můj život... Už je u konce..."
Seb se na chvíli zamyslel. Nejspíše uznal, že mám pravdu. Seděli jsme mlčky. Seb pak promluvil: "Ale já nechci, aby byl tvůj život u konce..."
"C-cože?" zeptala jsem se nejistě.
"Ahoj Sebe!" křikl na něj nějaký kluk z dálky.
"Ahoj Patriku," odpověděl mu.
"Co tu děláš?" křikl znovu a pomalu se přibližoval.
"Sedím, rozhlížím se..."
"Mluvíš sám se sebou," zasmál se Patrik.
"Zpíval jsem si."
"Jo, aha, to potom jo," Patrik došel až k němu a kdybych se neuhnula, sedne si přímo na mě. Seba to očividně rozesmálo.
"Nesměj se," řekla jsem maličko naštvaně.
"Čemu se směješ?" zeptal se Patrik.
"Ale, na něco jsem si vzpomněl."
"Na tu holku, o které jsi mluvil?" zeptal se Patrik.
Zpozorněla jsem. Jakou holku?
"Jak že se jmenuje? Viky?" přejel mi mráz po zádech.
"Viktorie!" zakřičela jsem a Seb se mohl potrhat smíchy. Smích ho ale přešel, když se Patrik omluvil a řekl, že Viktorie.
"T-t-ty mě slyšíš?" položila jsem otázku mířenou na Patrika. Ten nezareagoval. Zmateně jsem se podívala na Sebastiana.
Chvíli tam ti dva seděli a povídali si. Já jsem většinou létala kolem, nebo dělala Patrikovi rohy, šťouchala do něj... Seb se musel držet, aby nebyl za blázna.
"Kam se to pořád čumíš?" zeptal se Patrik, když jsem zrovna dělala vzdušné salta a Seb na mě koukal.
"Tam na ty stromy... Byla tam veverka," řekl maličko nepřesvědčivě, ale Patrick mu to vzal.
Takových otázek musel Seb zodpovídat více. Proč se pořád směješ? Vnímáš mě? Proč mě nevnímáš? Myslím si, že jsme si oba se Sebem oddechli, když řekl, že už musí jít.
"Čus."
"Nazdar," zasmál se Patrik. "Uvidíme se jindy..."
"Jasně," Seb převrátil oči v sloup tak, aby to Patrik neviděl. Rozesmála jsem se.
"Pozval jsi vůbec někoho na diskotéku?"
"To by mě taky zajímalo," vložila jsem se do toho.
"Můžeme tam jít i sami, ne?" ujistil se Seb.
"Můžeme no... Já jdu taky sám."
"Já taky, tak ahoj," vypadalo to, jako by ho Seb vyhazoval. Patrik si ale opět ničeho nevšiml. Zamával a odešel.

Chvíli jsme ještě seděli a jen tak se koukali na oblohu. Povídali jsme si o středních školách.
"Co vlastně chceš dělat po základce?" nahodila jsem.
"Jdu na Gympl," pousmál se, ale bylo vidět, že moc šťastný není.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
"Přemýšlím o tom, co bude s tebou... Když tu nebudu."
"Jsi hodný, ale o mě se nestrachuj," odpověděla jsem. Musela jsem se nutit k úsměvu, protože ani já sama nevěděla, co se mnou vlastně bude. Budu snad duchem navždy? Doslova tu strašit do nekonečna? Tak moc jsem se zabrala do svých myšlenek, že jsem si ani neuvědomila, kolik času uběhlo.
"Viky, posloucháš mě?"
"Umm jasně že jo?" zalhala jsem.
"Těžko, to bys protestovala, že nejsi Viky..." zasmál se.
"Promiň, jen jsem se zamyslela..." pousmála jsem se, ale moc mi to nešlo. "Cos říkal?"
"Ptal jsem se..." řekl, ale pak se zarazil. "Zapomeň na to."
"Už jsi začal, dokonči to," přikázala jsem.
"Víš, nad něčím jsem přemýšlel a myslím si... Že je to správné."
"Tak sem s tím," řekla jsem teď už s opravdovým úsměvem.
"Víš, i když jsem přijat na školu, ještě to není úplně jisté," začal a mně hned došlo, kam tím míří.
"Ne!" zamítla jsem to okamžitě.
"Ještě jsem ani..."
"Vím kam tím míříš Sebe. Na tu školu půjdeš. Nepropadneš jen kvůli mně, pak bych měla výčitky."
"Ale jsi moje kamarádka," namítl.
"A ty můj kamarád. Ale musíš si uvědomit, že tu nemůžu být na věky věků! Někdy to prostě skončí!" začala jsem skoro křičet. "Nevím kdy a nejsem si jistá, jestli to nebude zítra. Nebo třeba za minutu! Ten čas může přijít..." z křiku jsem pomalu začala přecházet v šepot. "Ten čas... Může přijít za den, za týden... Nebo za pět minut," najednou jsem měla strach. "Můžu každou sekundu jednoduše zmizet a nikdo s tím nic nenadělá."
Mlčela jsem a koukala do země, stejně jako Seb. Najednou mě něco začalo lechtat na líčku. Ten pocit jsem hodně dlouho nezažila. Přesněji od doby, kdy jsem byla člověk. Nevěděla jsem, co to jen, ale užívala jsem si to. Bylo to... Zvláštní. Jako byste po letech našli plyšáka z dětství.
"Viktorie?" promluvil Seb. Přestala jsem se šklebit kvůli toho divného pocitu a koukla se na něj. Oči měl lesklé a a divně se na mě koukal.
"Co je?" zeptala jsem se nejistě.
"Jak je vlastně možné, že můžeš brečet? Když jsi duch?"
"Brečet?" zeptala jsem se a rukou si sáhla na líčko. Cítila jsem něco zvláštního, studeného a... Mokrého?
"Já nevím," vydechla jsem vyděšeně. "Jak to, že můžu?"

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^