Za školní branou

Za školní branou V.- Víkend

Je víkend. Sobota. Když jsem byla živá, o víkendech jsem doma vypomáhala krmit králíky a slepice. Nevadilo mi to, dokonce jsem si to i užívala. V neděli se zase chodilo do kostela. Ani jedno teď dělat nemůžu, musím se flákat tady po škole. Ačkoliv duchům čas utíká o maličko rychleji, není to dost na to, aby víkend rychle zmizel. Co dělám o víkendech? Létám po škole, protože to je jediné, co tak o víkendech můžu dělat. Dokonce i uklizečky mají o víkendu volno. A tréninky v soboty ani v neděle nejsou. Letěla jsem třídou a pak se vracela do tělocvičny. Něco mi tu ale nehrálo. Slyšela jsem zvuk odrážejícího se míče o zem. Basket. Někdo dribloval. Vletěla jsem dovnitř a oči mi zazářily. 
"Co tu děláš, Sebe?" zeptala jsem se ho. On se zděšeně ohlédl.
"Zase ty?" povzdechl si. 
"Bohužel," napodobila jsem jeho hlas. "Co tu teda děláš?" 
"Hraju, nevidíš?" řekl provokativně a hodil na koš.
"Je víkend."
"No a?" chytil balón a znovu házel.
"O víkendu tu nikdy nikdo nebyl za těch padesát let, co tu jsem," zamyslela jsem se. 
"Padesát?" otočil se. 
"Přibližně padesát," řekla jsem a odletěla si sednout na žíněnku. Pozorovala jsem ho, jak opakovaně hází na koš. Jediné zvuky, které se nesly tělocvičnou, byly odrážení míče a jeho kroky. 
"Nechceš si zahrát?" zeptal se po chvíli.
"Duchové nemůžou chytat věci," řekla jsem nepřítomně. 
"Viděl jsem film, kde můžou."
"Už jsem tolikrát zkoušela chytit nějakou věc," pousmála jsem se. "Jak ses sem vlastně dostal?"
"Fakt už jsi to zkoušela?"
"Nezamlouvej to. Jak ses sem dostal?" 
"Domluvil jsem se s ředitelem." 
"Nějak se mi tomu nechce věřit, ale budiž."
Znovu to ticho. Tentokrát jsem ale neslyšela ani zvuk míče, pouze kroky. Nechal míč na zemi a blížil se ke mně.
"Už nehraješ?"
"Nechce se mi," odpověděl a plácl sebou na žíněnku vedle. Začal si mě prohlížet. Bylo mi to nepříjemné, tak jsem vzlétla a letěla za míčem. Sedla jsem si vedle něj a pozorovala ho. 
"Jak je vlastně možné, že procházíš stěnami, ale podlahou ne?"
"Naučila jsem se neprocházet... Na vysvětlení to je složité." 
"A nejde to tak udělat i s ostatními věcmi?" 
Zamyslela jsem se. Něco na tom bude... Soustředila jsem se na ten míč a na svou ruku. Natáhla jsem ji a...
"Nic," povzdechla jsem si. 
"Zkus to znovu," vyděsila jsem se, když stál najednou Seb vedle mě. 
Zkoušela jsem to znovu a znovu, ale míč se ani nehnul. Necítila jsem ho, nedotkla jsem se. Vzdala jsem to. 
"Proč mě vlastně nepronásleduje pořád?" zamyslel se, nejspíše ani nevěděl, že to řekl nahlas.
"Můžu být jen na pozemku školy," odpověděla jsem klidně. 
"Proč?"zeptal se a sedl si vedle mě na zem. Byla jsem nervózní, koukala na míč a rukou jím zkoušela pohnout.
"Umřela jsem tady." 
"A nikdo tě nevidí?"
"A nikdo mě nevidí."
"Až na mě." 
Přikývla jsem: "Chtěla bych vědět proč..."
"To já taky," koukla jsem se mu do očí a on uhnul pohledem. Cítila jsem se trapně, stejně jako on. "Ty víš, jaké je datum?" 
"Bydlím ve škole, kde si to pořád zapisujete do sešitu... Hádej," ušklíbla jsem se. 
"Nevíš!" zasmál se a vzal balón. "Už budu muset jít... Na oběd." 
"Jasně."
Vzal si věci a já letěla s ním až před školu. Dotkla jsem se rukou bariéry.
Seb pokračoval zamyšleně v cestě, tak jsem si odkašlala.
"Tak ahoj, Sebe."
"Tak ahoj..."
"Viktorie, jméno mé," chtěla jsem mu podat ruku. Nedošlo mi ale, že zaprvé mi to bariéra nedovolí a zadruhé jsem duch. 
"Viky?"
"Neříkej mi prosím Viky, jsem prostě Viktorie." 
"Dobře, ahoj Viky," usmál se provokativně a pokračoval v cestě. "Zase v pondělí!" 
"Blbče," neodpustila jsem si.

Zbytek víkendu byl zdlouhavý. Zkoušela jsem se dotknout věcí, ale nedařilo se mi to. Jediný způsob, jak s nimi pohnout, bylo posednutí, a to už mě dávno omrzelo. Létala jsem po škole a prozpěvovala jsem si. Pekelně jsem se nudila. 
"Sebe vrať se," povzdechla jsem si a pak se napomenula. Přežila jsi to bez něj padesát let, přežiješ to i teď. 

Do školy se začalo hrnout plno lidí a já čekala jen na toho jednoho. Když přišel, chtěl mě pozdravit, ale já si dala ruku před pusu. Pochopil, co tím chci říct. Nedošlo mi ale, že já můžu mluvit, a tak jsem mlčela zároveň s ním. Když si odložil věci do třídy, odešel na chodbu, kde nikdo nebyl.
"Ty můžeš mluvit, víš to?" zasmál se potichu.
"A jo," plácla jsem se rukou do hlavy a zasmála se taky. V tom kolem nás prošla učitelka matiky. 
"Sebastiane, co tu děláš? Mohl už ses dávno učit na matematiku!"
"Ale..."
"Žádné ale, navíc tu není dozor! Hybaj do třídy." 
Seb se teda zvedl a šel do třídy. Tam mi do sešitku napsal 'My dneska vlastně píšeme, sakra.'
"Pomůžu ti," usmála jsem se.
'Fakt?' 
"Jasně," zasmála jsem se.
'Díky :)' 
Tak jsem teda Sebovi počítala všechny příklady nahlas a on si to psal. Učitelka ho bedlivě pozorovala a nechápala, že mu to jde. Já jsem se jen škodolibě smála. Když Seb odevzdal písemku jako první, málem proskočila vzteky oknem.
"Asi si na tebe zasedla, co?" zeptala jsem se, když se vrátil zpátky.
"Jo, nejspíš," řekl.
"Ticho Sebastiane!" okřikla ho učitelka.
"Nesmíš mluvit," zasmála jsem se já. 
'Vždycky na to zapomenu.. >.<' napsal zase do sešitku.
"Já mám zase tendenci psát taky do sešitku, jsme na tom podobně," odpověděla jsem a on se usmál.

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bychvědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí /nelíbí a tak dále. ^-^