Za školní branou

Za školní branou XI.- Jednou to přijít muselo...

Pousmála jsem se a spolu se Sebem jsme šli do tělocvičny, kde už deváťáci všechno nachystali a diskotéka měla za chviličku začít. Měla jsem šaty, ty, které jsem na sobě měla celou tu dobu po smrti. Proto nebylo divu, že si mě všichni prohlíželi. 
"Ahoj," podal mi ruku Rob. "Já jsem Rob," usmál se zářivě, když jsme vešli do dveří. Jeho nabídnutou ruku jsem lehce stiskla, ale on mi ji vzal a políbil. Vzadu jsem viděla Chloe jak rudne vzteky a Seb se taky netvářil moc nadšeně.
"Těší mě, Robe," ušklíbla jsem se a svou ruku zase stáhla. Být tou obyčejnou naivní holkou, co miluje romantiku, asi mu to zbaštím. Ale já jsem věděla, jaký je. 
"A ty jsi?" 
"Já jsem Viktorie, Sebova kamarádka," ukázala jsem na Seba. 
"To má docela... Fajn vkus na kamarádky," usmál se tak sladce, až mi z něj bylo blbě. 
"Díky," řekla jsem nevzrušeným tónem a otočila se zpět na Seba, protože začali přicházet lidi. "Můžeme?" 
"Jasně," přitakal a spolu jsme si šli sednout na lavičku. Ani tam jsme ale od Roba pokoj neměli, spolu s Chloe si sedli vedle nás. 
"Ahoj, já jsem Chloe," představila se mi.
"Ano, já vím," ujelo mi, než jsem si to stačila uvědomit. 
"Víš?"
"No... Jsi tamhle napsaná na seznamu služeb, pokud se nemýlím?" snažila jsem se vysvětlit. Ona jen přikývla, a tak jsem si mohla spokojeně oddechnout. 
"A ty jsi?" 
"Viktorie," představil mě Seb. 
"Divn... Teda zvláštní jméno," usmála se falešně. 

Diskotéka začala a my se Sebem seděli na lavičce. Jen jsme si povídali jako normálně, protože mně, a předpokládám, že ani jemu, se ještě tančit nechtělo. Bylo přeci jen ještě světlo a mé taneční výkony nejsou tak skvělé, jak byste si mohli myslet. Čekali jsme, až se setmí. Čím více se stmívalo, tím více lidí šlo tancovat. Později začaly hrát ploužáky a seděli jsme snad už jen já a on. Oba jsme se na sebe nervózně koukali, ale pořád jsme seděli. 
"Jdeš tancovat?" ozvalo se, ale nebyl to ten, od koho bych to čekala. Byl to Rob. 
"No... Já..." podívala jsem se na Seba.
"Ale prosím tebe! Přece tu nebudeš celou diskotéku sedět!" řekl a vytáhl mě dřív, než jsem stačila protestovat. A tak jsem nedobrovolně tancovala s Robem. Neustále se na mě usmíval. Nebylo mi to zrovna moc příjemné, protože jsem věděla, jaký je. Chtěla jsem odejít, jít za Sebem. On mě ale nenechal, pořád mě přemlouval k dalším a dalším písničkám. Celý tanec jsem pozorovala Sebastiana, který zase pozoroval zem. Měla jsem chuť na něj zavolat, nějak na sebe upozornit, ale hudba hrála moc nahlas. 
"Líbíš se mi," pošeptal mi do ucha Rob zrovna, když dohrála písnička.
"Ale ty mně ne," odpověděla jsem chladně. "Půjdu."
Rob se na chvíli zarazil, ale ani moje nepřístupnost ho neodradila, spíše naopak. 
"No tak," řekl slizce a znovu se usmál. "Všechny holky v tomhle sále by daly cokoliv za to, abych s nimi tancoval."
"Tak jsem asi jediná, kdo vidí, jaký jsi..." nedořekla jsem. "Nech mě laskavě na pokoji," usmála jsem se co nejsladčeji a rozešla se pryč. Chytl mě za ruku.
"Ne tak rychle," sykl a přitáhl si mě blíž. Věděla jsem, co chce udělat... A bylo to přesně to, po čem jsem toužila nejmíň- Dát mu pusu. Vlepila jsem mu facku, takovou, že se jen tak tak udržel na nohách. Všichni se na nás otočili. 
"Nemysli si, že můžeš mít každou," řekla jsem nahlas a pak v klidu odkráčela za Sebem.

Po chvíli vzrušeného šuškání jsme se Sebem konečně šli na parket. Chytl mě za ruku a mě napadlo, že je to vlastně poprvé, co se mě dotkl. Pořád jsem v zádech cítila Robův pohled, ale absolutně jsem ho ignorovala. V tu chvíli pro mě neexistoval nikdo jiný, než Sebastian. Měla jsem pocit, že jsme tam jen my dva. Nechala jsem se vést a po chvíli už jsme byli dokonale sladění. A taky jsme oba byli červení až za ušima. Většina lidí nás totiž pozorovala. Písnička se chýlila ke konci, držela jsem Seba kolem ramen a užívala si tu chvíli. Po dlouhé době jsem se cítila šťastně. 
"Chci ti něco říct," řekl Seb a odmlčel se. Byla jsem zticha a čekala, co mi chce říct. Nastalo mezi námi hrobové ticho. Nemluvili jsme. Až po chvíli mě napadlo, že hudba nehraje. Kolem nás nikdo nebyl. 
"Sebe?" vydechla jsem a pustila ho, když jsem si uvědomila, že jsme sami. Ale odpověď se mi nedostavila. Problém nebyl v tom, že bychom byli sami dva v tělocvičně. Ne tak úplně... Problém byl v tom, že v tělocvičně nebyl ani Seb. Vzlétla jsem a vyděšeně tikala očima po tělocvičně. "Já létám," vzlykla jsem. Prohlížela jsem si své ruce. Byla jsem zase duch. "Sebe!"

Zmateně jsem prolétla celou školu, ale nikde nikdo nebyl. "Sebe!" křičela jsem nejvíc, jak jen jsem mohla. Zpanikařila jsem. "Já nechci!" vypadlo ze mě, když jsem vyletěla ven a ani tam nikdo nebyl. Rozhlížela jsem se a začaly se mi hnát slzy do očí. 
"J- jak to," koktala jsem. "Brečím? Ale... Jsem duch? Jsem člověk? Jsem.... Jsem zmatená!" zakřičela jsem. Prostor, kam jsem dohlédla, se začal zmenšovat. Po chvíli už jsem neviděla dál, než na hranu pozemku školy. "Co se to..." nedokončila jsem větu. Pozemek školy se pomalu ale jistě zmenšoval. "Ne... Ne, ne... Ne!!" chytla jsem se za hlavu. "STOP!" 
Rozbolela mě hlava, cítila jsem, že mi každou chvíli praskne. Ukápla mi slza. Tma dál pomalu postupovala směrem ke mně. "Teď? Teď je konec?!" zakřičela jsem. "Zrovna teď?!!" 
Ukáplo mi dalších několik slz. Sedla jsem si zmoženě na zem a přepadl mě hysterický pláč. "Nechci..." opakovala jsem si.
Nechceš, ale musíš, ozvala se má myšlenka. Seděla jsem a se slzami v očích pozorovala tmu, která se blížila. Jednou to přijít muselo...
"Ale ne teď!" zařvala jsem, jako bych se s někým hádala. Vzlykala jsem a vzlykala, tma už pohlcovala pozemek kousek ode mě. Hlava mě přestala bolet. Rozhlédla jsem se a přišla až ke kraji. Dole nebylo nic. Zem pode mnou praskla a ulomila se. Padala do černočerné tmy. Chtěla jsem vzlétnout, ale nešlo to, a tak jsem pouze uskočila na stranu. 
"Co to?" zděsila jsem se. Kamkoliv jsem šlápla, tam se pode mnou ulomil další kousek cesty. Měla jsem pocit, že už nemám kam skočit. Škola zmizela a já stála na posledním kousku pevné země.
„Bude se mi stýskat, Sebe," vyřkla jsem poslední slova, po tváři mi stékal vodopád slz. „Bylo mi s tebou fajn," usmála jsem se a sklopila hlavu. Poslední kousek cesty spolu se mnou začal padat. Zavřela jsem oči a naposledy se nadechla. 
"Mám tě ráda," zašeptala jsem z posledních sil.

♥ KONEC ♥

Tak a tímto povídka končí! :) 
Nebyla dlouhá, to vůbec ne, ale podle mě už bych to ani delší nechtěla. Od začátku jsem plánovala, že to bude na pár dílů... No a mé plány se uskutečnily ^-^
Ten konec je možná takový zvláštní, jenže to byl účel ^-^ 
Moc Vám děkuji za podporu, je skvělý pocit vědět, že někoho baví mé příběhy :)

Rozhodně koukněte na další příběhy (Město YouTuberů, Citro bráškou, Jádro), možná Vás některý zaujme ^-^