The Skywalkers [POZASTAVENO]

5

O pár let později

Mary byla od té doby tichá a Palpatin poznal, že s ní něco je. Zprvu si myslel, že chystá útěk, ale pak si všiml, že úplně přestala jíst a všechen čas tráví přemýšlením. Byla úplně bledá a vypadala hodně nemocně. Bál se, aby nezemřela a Mary díky tomu získala velký, pohodlný pokoj. Jí ovšem zrovna teď byly všechny kancléřovy zájmy o ni tabu. Nedokázala myslet na nic jiného než na svého bratra, každou noc se jí o něm zdálo a ačkoliv se snažila namluvit si, že jsou to jenom sny, sama moc dobře věděla, že to není pravda. Nechtěla spát, nechtěla jíst a to všechno mělo jedinou příčinu. Bála se. Dosud pořádně nepocítila strach, nyní konečně zjistila, jak se při něm člověk cítí. Mary nevěděla, jestli už Palpatin poznal, co s ní je. Vždycky, když za ní přišel, nemluvila s ním. Prostě tam jenom tak seděli v tichosti dokud neodešel. Měla tolik otázek, věcí, které chtěla vědět, ale nechtěla s ním mluvit. Chtěla, aby promluvil první. Byl to jakýsi souboj, napětí, které mezi nimi vládlo. Když večer přišel, všechno probíhalo naprosto normálně. Nějakou chvíli seděl u ní v pokoji a nakonec odešel. Mary šla spát. Ale ráno se něco stalo. Její pokoj byl hlídán víc než normálně. Ráno někdo přišel a připoutal ji ke křeslu pro zajatce. Pouta byla pevná, zařezávala se jí do kůže. Voják, co u ní byl jí poradil, aby nikoho nenechala pokusit se vypnout ta pouta. Někde kolem nich je čidlo, které způsobí, že v pro případě, kdy se jí někdo pokusí zachránit, pouta se začnou utahovat. Nikdo jí nechtěl říct, co se děje, ale z řeči strážných pochopila, že do pevnosti vnikli Jediové. Cítila podivné napětí a věděla, že má teď obrovskou šanci utéct. Potřebovala vetřelce potkat. K útěku potřebovala zbraň. A aby získala zbraň, musí zařídit, aby někdo věděl k ní do pokoje. Než ale stihla svůj plán zrealizovat, venku přede dveřmi uslyšela zvuk boje se světelnými meči. Je to tady... Nedala na sobě znát vzrušení. Najednou uslyšela ránu. Do jejího pokoje dveřmi vletěl mladý kluk. Mohlo mu být tak dvacet tři, víc ne. Nejdříve si jí nevšiml. Sebral se na nohy a chystal se znovu do boje. Když už byl skoro pryč, otočil se. Ve chvíli, kdy se jejich oči setkali, Mary měla jasno. To je ON. Její bratr. Cítila podivné mravenčení, jako kdyby kousek, který jí dosud chyběl, byl konečně nalezen a zapadl na své místo.

Z pohledu Anakina

Opatrně jsem se zvedl a jednou rukou jsem se opíral o zeď. Pak jsem se o ni opřel zády a to, co jsem viděl mi naprosto vyrazilo dech.

Přede mnou stálo křeslo. Na něm jsem uviděl něco hrozného. Příšerného. Myslel jsem, že tohle je válka politiků. Nemohl jsem uvěřit, co vidím. Byla tam malá holčička. Připoutaná k němu. Bylo to podobné křeslo, jako u kterého seděl kancléř Palpatin. Tohle ale nebyl žádný kancléř, ale malá holka. Nevím, kolik jí mohlo být, ale tipnul bych tak dvanáct. V obličeji ale vypadala straší. A moudrá. Byla krásná. Hrozně roztomilá. Hnědé, lehce vlnité vlasy jí splývaly podél těla, měla světle modré oči. Na sobě měla černé triko a pumpky. Byly dost opotřebované a sem tam roztrhlé. byla chudák hrozně vyhublá.

,,Anakine" zašeptala. Ani mě to nezarazilo. Nějak jsem čekal, že mě bude znát. Byla mi hrozně povědomá. nevěděl jsem, co mám říct. Měl jsem touhu ji bránit, ochránit ji přede vším. Chtěl jsem ji odsud dostat. Jakoby vycítila, na co myslim. ,,Anakine, poslouchej mě" mluvila potichu ,,musíš dokončit svou misi. Tvůj Mistr tě potřebuje." šeptala.

,,Chci tě zachránit" odpověděl jsem jí.

,,Na to teď není čas. Ze všeho nejdřív musíš udělat to, co musíš"

Chvíli jsme si navzájem dívali do očí. Ty její byly smutné, ale v tuto chvíli se v nich zračila radost a očekávání.

,,Dobrá" řekl jsem ,, ale kdo jsi? Uvidíme se ještě?" usmála se.

,,Potřebuji víc času na to, abych ti to řekla. Slibuji, že se potkáme brzy. A já ti všechno řeknu."

,,Nemůžu tě vzít sebou?" zeptal jsem se ještě.

,,Můžeš" usmála se. ,,Jestli chceš. Pouta se ruší tamtím vypínačem myslím."

Po pravdě jsem nečekal, že to půjde takhle jednoduše. Stále opírajíce se o zeď jsem se dobelhal k tlačítku, na které ukazovala.

,,Pospěš si prosím" zašeptala a já se na ni podíval. Ve tváři se jí zračila neskutečná bolest.

,,Co se děje?" zeptal jsem se a zastavil.

,,To čidlo pozná, že se k vypínání někdo blíží. Pouta se utahují. Rychle prosím" dostala ze sebe a stiskla rty. Chudák holka. Zrychlil jsem a brzy se dostal k ovládání. Zmáčkl jsem tlačítko, které mi řekla a rychle se rozběhl k ní.

,,Jsi v pořádku?" vzal jsem její ruce do svých a klekl si před křeslo,na kterém stále seděla. Prohlédl jsem si její zápěstí a trochu se zhrozil. Všude, kde ještě před chvílí byla pouta, byla odřená, spálená, pořezaná. dlaň měla úplně odkrvenou a když jsem jí trochu prohmatal ruku, zjistil jsem, že má možná zlomenou kost v zápěstí.

,,Ach bože." zašeptal jsem ,,Jak ti tohle mohl někdo udělat?"

Vyčerpaně na mě pohlédla. ,,Anakine, já se uzdravím. Jen tě prosím, vezmi mě do bezpečí. Vezmi mě s sebou. Slibuji, že ti nebudu přítěží ve tvé práci." její oči byly tak neskonale smutné.

,,Samozřejmě" začal jsem ,,samozřejmě, že tě odsud zachráním. Vezmu tě s sebou, najdu ti toho nejlepšího doktora a budu tě přede vším chránit i kdybych měl obětovat vlastní život."
Doopravdy jsem byl ochoten udělat to, co jsem řekl. Bylo to zvláštní. Existovalo pouze velice málo lidí, pro které bych obětoval vskutku cokoliv. Padmé a ona. Samozřejmě nepočítám zemřít v boji za 'vlast', za řád Jedi. To je má povinnost a navíc je to čest. Jak jsem tak přemýšlel nad vším možným, dívka mi položila nezlomenou ruku na rameno a naznačila, abych byl potichu.

,,Tvůj Mistr prohrává. Běž mu pomoct, já přijdu za tebou" měla pravdu. Slyšel jsem svého Mistra, jak mě volá. Podíval jsem se do jejích očí. Věděl jsem, že za mnou přijde. Nezradí mě. A já ji také ne. Vstal jsem a vyšel z místnosti.

JÁ VÍM, JÁ VÍM!
Nepřidala jsem další díl fakt dlouho a moc se omlouvám :-( Fakticky to není moje chyba. Byla jsem teď v pololetí hrozně BUSY. Měla bych zase začít přidávat častěji. Ještě jednou se omlouvám

~Livi