Mask of Psychopath (POZASTAVENO)

2. Zatčení

Z mého hypnotického stavu mě probudilo zaklepání na dveře. Zvedl jsem se z postele. Celý od krve jsem došel ke dveřím a kouknul se přes kukátko, kdo mi narušuje tak krásný moment. Policie. Znovu zaťukali na dveře.
„Slečno, můžete nám prosím otevřít? Dostali jsme stížnost od vašich sousedů kvůli hluku." Ah, hluk. Pravda. Byl jsem tak omámený danou chvílí, že něco tak zbytečného, jako je hluk, mě vůbec nezajímalo. Co mi zbývalo? Musel jsem jim otevřít. Když už si někdo stěžoval. Odstoupil jsem od dveří, odemkl jsem dveře a s úsměvem je otevřel.
Policajt chtěl začít s nějakým kázáním, ale jen co mě uviděl, se zalkl. Čekal jsem horší reakci. Většinou když vám dveře otevře nahý muž zborcený krví, tak máte minimálně šok, strach. Ale tenhle na mě rovnou vytáhl zbraň a začal něco hučet do vysílačky, při čemž mě druhý rychle přitiskl ke zdi a spoutal mi ruce za zády.
„To se ani nemůžu obléct?" Úsměv mi neopadl. Spíš se mi rozšiřoval.
„To jsi teda uhodl!" Zabručel policajt a kouknul se na druhého, který žvatlal do vysílačky něco o posilách.
„Kde je ta žena, co tu bydlí?" Ptal se ten, co mě držel u zdi.
„Dává si sprchu." Odpověděl jsem mu se smíchem. Policajt mě odtáhl od zdi a procházel se mnou byt, dokud jsme nedošli do ložnice mého andílka. Zastavili se semnou hned na prahu ložnice.
„Pane bože, to je..." Ani to nedokázal doříct, tak jsem to vzal na něj.
„Nádhera." Fascinovaně jsem se na ni znovu zadíval. Takže jsem si nevšiml, že mi policajt chce podkopnout nohy. Skončil jsem na kolenou a druhý na mě mířil zbraní, dokud nedorazili ty jejich posily.

Pak začala policejní rutina. Celý můj umělecký akt prohlásili za vraždu. Začali si fotit celou ložnici, a když jsem se zeptal na kopii fotek, tak na mě koukali jak na blázna. Ale aspoň mě nechali se obléct.

Poté, co dokončili svou rutinu, ke mně přistoupili a se znechuceným výrazem začali mluvit.
„Pojedete s námi na stanici k výslechu."
„Ale s potěšením, pane detektive." Odpověděl jsem mu s vlídným úsměvem. Detektiv si jen něco zamumlal a řekl mému doprovodu, ať mě odvedou do auta.
Jen, co jsme vyšli ven, spustila se salva blesků a hlasů. Všichni se zajímali, zda jsem zabil tu ženu. Ano, reportéři a jejich logické investigativní otázky. Jen jsem si odfrkl a pokračoval dál k autu.

Nikdy jsem na policejní stanici nebyl. Takže jsem byl nadšený, když mě zamknuli do té slavné místnosti se stolem, židlí a zrcadlem, přes které na mě koukali ostatní. Ruce mi nechaly spoutané a želízka mi připnuli k nástavci na stole. Jejich smůla, že jim nemůžu ani zamávat.
O pár minut později, přišli dva policisté. Poznal jsem detektiva, který přijel k Jessice domů. Toho druhého jsem neznal. Sedli si naproti mně a otevřeli složku.
„Jste pan Jason Milton?" Zeptal se detektiv.
„Ano, a vy jste?" Detektiv nadzvedl obočí a po krátké pauze mi odpověděl.
„Detektiv Tom Green a tohle je můj kolega, detektiv Hank Alvarez." Detektiv Alvarez na mě kývl hlavou.
„Těší mě pánové. Takže, proč mě tady vlastně držíte spoutaného?" Usmál jsem se na ně. Detektivové se na sebe podívali a pak detektiv Green spustil.
„Pane Miltone, jste podezřelí z vraždy Jessicy Thompsové. Máte nám k tomu, co říct?" Asi neradi chodí kolem horké kaše. No dobrá tedy.
„Určitě by se něco našlo. Ale byl bych radši, kdybych tady měl právníka. Co jsi tak pamatuji, tak na to mám právo, že?" Detektiv Alvarez nám začal červena a nabíhat mu žíly u spánků. U chlapa kolem padesátky by to mohlo být trošku nebezpečné.
„Děláte si srandu? Vždyť důkazy jsou úplně jasné! Zabil jste ji!" Detektiv se zvedl ze židle a prskal další kecy a já měl, co dělat, abych se nezačal smát.
„Pane Alvarezy, vypadáte jako člověk, který má problémy se srdcem. Možná byste se mohl uklidnit." Sice na chvíli sklapl, ale hned na to se rozčílil ještě víc. A co jsem měl dělat já? Mohl jsem jen sedět a koukat se jak se detektiv Green snaží uklidnit svého kolegu. Lidé jsou tak sobecká stvoření, chtějí něco řešit, ale jakmile zmíníte něco osobního o nich, tak hned začnou prskat.
„Máte svého právníka, nebo si ho nemůžete dovolit?" Řekl nakonec trochu poraženě pan Green.
„Bohužel si ho nemůžu dovolit. Platy doktorů nejsou až tak valné." Řekl jsem líně.
„Vy jste doktor?" Zeptal se Green.
„Ale to vy přeci víte, ne?" Podíval jsem se mu do očí, a k mému zklamání hned uhnul očima.
„Zajistíme vám právníka." Sebral složku ze stolu a s kolegou odešli.

Z mého právníka se nakonec vylíhnul mladý absolvent práv, který nedávno dokončil praxi.
„Dobrý den, jsem váš právní zástupce Philip Jackson. Rozhovor mezi námi se nebude nahrávat. Tím pádem, vše co mi řeknete, bude jen mezi námi a všechny informace, které mi poskytnete, se nedostanou dále bez vašeho svolení." Tohle bude jednoduché. Má všechno naučené a jede podle rutiny, kterou do něj za ty roku vtloukly.
„Těší mě. Jsem Jason Milton. Podal bych vám ruku, ale bohužel jsem omezen." Právník jen kývl hlavou a otevřel dveře, a hned na to přišel strážník, který jen mě viděl, měl znechucený výraz. A to jsem si vždycky myslel, že jsem celkem pohledný.
Strážník mi odemknul pouta a já si spokojeně protáhl zápěstí.
„To je lepší." Podal jsem ruku právníkovi a oba jsme se posadili.
„Podle informací, které mi byly poskytnuty, jste byl nahý a pokrytý krví v bytě slečny Jessicy Thompsové, která byla nalezena v ložnici mrtvá, pokrytá krví, několikrát pořezána a byly ji vyjmuty některé orgány. Souhlasí to?" Kývnul jsem hlavou.
„Ano." S úsměvem jsem pokývnul hlavou. Pan Jackson si udělal poznámku a přesunul se k další otázce.
„Byl tento čin spáchán vaší osobou?" Prý čin. Nikdo ani nedokáže ocenit mou práci.
„Ano." Na chvíli vytřeštil oči, ale nakonec jen kývnul hlavou a opět si udělal poznámku.
„Můžete mi říct, proč jste ji zabil?" Otázka, která by zajímala všechny reportéry ve městě.
„Nudil jsem se." Nebyla to úplně pravda. Pravdivější by bylo, že se mi stýskalo.
„Pane Miltone, podstoupil jste někdy psychiatrické vyšetření?" A je to tady.
„Bohužel jsem ještě neměl tu příležitost."
„Dobrá, v tom případě, pokud budete souhlasit, rád bych vás nechal podstoupit vyšetření." Začali mi cukat koutky, ale díky tomu, že můj právník měl hodně rád poznámky, tak si toho nevšiml.
„Ale jistě. S radostí."

��]�][H�