Mask of Psychopath (POZASTAVENO)

4. Morální dilema

Čekal jsem od doktorky Lebowské něco víc, ale ona přes to všechno pokládala ty samé nudné otázky, jako všichni ostatní. Jaký jste měl vztah s rodiči, s vrstevníky, zda jsem byl vychováván k víře. Moje jediná víra spočívala v jediném a to, že když nikdo nic neviděl, nikdo nebude nic řešit. Z čehož jsem se časem poučil.
Můj prozatím nejoblíbenější test byly *Rorschachovy patlanice.
„A co vidíte v tomhle obrázku?" Chvilku jsem na obrázek koukal, ale nakonec jsem se rozhodl, že to paní doktorce moc neusnadním.
„Cirkusové slony, kteří si hrají s míčem." Doktorka kývla a vytáhla další. „Kočičí lebka, plíce, srdce, ženský pohlavní orgán..."A takhle to pokračovalo ještě chvíli, načež obrázky nakonec schovala a podala mi několik stránek papíru, na kterých byly otázky.
„Toto je **PLC-R test, měl by vám zabrat asi tak patnáct minut, souhlasíte s tím?" Kývl jsem na ni a projel si otázky. Ve své podstatě byly směšné. Lžete, aby pro vás byly věci snazší, založil jste někdy požár, vždy dodržuji své slovo, sex by se neměl brát na lehkou váhu. Vážně? Nakonec jsem si povzdychl a dal se do slohové práce, na kterém jsem si dal vážně záležet.
„U týrání zvířat chcete přesné praktiky?" Zeptal jsem se při psaní otázky.
„Pokud chcete." Odpověděla mi s klidem. Jednou by z tohohle testu mohli napsat moje memoáry.

Po dopsání poslední otázky, jsem si ještě jednou po sobě přečetl všechny odpovědi. I když některé se mnou nesouviseli, tak jsem k nim aspoň napsal svůj názor. Například u otázky, která se týkala nedostatku zodpovědnosti. Té jsem měl vždy na rozdávání. Jak u svých pacientů, tak u svých krásek. Vždy jsem je dal na místo, kde je brzy najdou, nebo co se týká ukládání vnitřností do formaldehydu.
„Děkuji." Řekla kolegyně a rychle si přelétla mé odpovědi. Samozřejmě mi neušlo, že u některých vykulila oči. „Ráda bych se přesunula k poslední části, našeho rozhovoru."
„To už se blížíme ke konci? Jaká škoda. S vámi ten čas tak letí." Mám takový pocit, že mé hrané rozplývání poznala. Nadzvedla jedno obočí a položila před sebe další papír.
„Mám takový pocit, že se ještě uvidíme, tak se nemusíte bát." Výborně, pomyslel jsem si. „Poslední část našeho rozhovoru se bude týkat morálního dilema, slyšel jste už o tom někdy?" Na chvíli jsem se zamyslel. Bylo mi to povědomé, ale pochybuji, že jsem to někdy studoval více.
„Bohužel ne." Řekl jsem nakonec.
„Dobrá tedy, mám tady pro vás, dokonce morální dilema, které zasahuje do vaší profese." Začínal jsem tím být nadšený. „Skvělý transplantační chirurg má pět pacientů. Každý z nich potřebuje jiný orgán a každý bez něj zemře. Naneštěstí žádné orgány k transplantaci nejsou zrovna k dispozici.
Mladý zdravý cestovatel, který zrovna projíždí kolem, přijde do lékařovy ambulance na běžnou prohlídku. Během ní doktor objeví, že jeho orgány jsou kompatibilní se všemi pěti umírajícími pacienty.
Předpokládejme dále, že kdyby mladík zmizel, lékaře by nikdo nepodezříval. Měl by právo zabít mladého muže proto, aby zachránil život svých pěti pacientů?" Bylo to dokonalé morální dilema, i když až moc idealistické. Vzít tomu klukovi život, by bylo pro doktora přímo zavrženíhodné, protože žádný lékař přece nemá právo někomu vzít život a to bez ohledu na okolnosti. Ale takhle o tom přemýšlejí obyčejní lidé. Pro ně jsou doktoři skoro jako bozi, mají moc. Ale to jsou lidé.

„Vím v čem je problém, jestli všechno, co děláte je hraní si s čísly, je to snad doprdele jasný. Cestovatele zabijete a tím zachráníte těch dalších pět. Je to pragmatismus, až to bolí. Víte, v čem je největší problém? Lidé o tom moc přemýšlí. Být tím doktorem, tak mi to nezabere ani vteřinu. Pět dobrých zpráv, pro rodiny těch pacientů, proti jedný špatný. To je hodně výhodný kšeft, no nemám pravdu?" Možná jsem se nechal trochu unést, protože doktorka seděla jak zařezaná na židli. Nakonec se však vzpamatovala a znovu se na mě podívala.
„Ano, z logického hlediska máte pravdu. Je to výhodnější." Málem by mě tím zaskočila, ale já věděl, že je to jen stará manipulátorka.
„Jsem rád, že souhlasíte, paní kolegyně." Lehce jsem se na ni usmál. Byl na ni vidět strach a znechucení. Nijak mě to nepřekvapilo, ale proč si neužít ještě trochu srandy. „Nebojte se, nejste můj typ." Doktorka začala panikařit, i když se velice snažila, aby to nebylo vidět.
„Svůj posudek, přednesu až u soudu, samozřejmě bez osobních údajů, které jste mi poskytl." Už měla sesbírané všechny své věci a vstávala k odchodu. Také jsem vstal a natáhl k ní ruku.
„Bylo mi potěšením, paní kolegyně. Doufám, že jste měla pravdu s tím, že se ještě někdy uvidíme." Potřásla mi rukou a zaklepala na dveře, kde ji hned jeden ze strážníků otevřel.

Po pár minutách mi strážníci přinesli jídlo a pití. Tedy pokud se tomu dalo říkat jídlo. Vypadalo to jak smažené žížaly.
„Začali jste mě mít rádi, že už jsem do vás dostal i jídlo?" Broukl jsem při rozbalování jídla. Z tašky jsem ještě vylovil umělohmotný příbor. A skalpel by třeba nebyl?
„Drž hubu a jez. Už tak si tu zbytečně dlouho. Měli by tě dát rovnou na křeslo, ty stvůro." Na strážníkovi bylo i vidět, že by byl nejradši ten, co by do mě pustil ten proud.
„Takových lichotek v jedné větě, snad se vám nelíbím?" Mrkl jsem na něj, ale strážník si jen vulgárním slovníkem ulevil, ale by tak hodný, že mi řekl, že tu mám právníka, jakže se to jmenoval? Jistě, pan Jackson.

„Pane Miltone, slyšel jsem, že už jste se podrobil testům u odborníka." Řekl při chodu a pak se posadil naproti mně. „Přeji dobrou chuť." Pokývl jsem hlavou a polkl sousto. Chutnalo to snad hůř, než kdyby to byly ty žížaly.
„Ano, paní doktorka Lebowska, byla velice sympatická a naše konverzace byla velice přínosná." Právník na mě chvilku koukal a pak pokračoval v přehrabování se papírů v jeho aktovce.
„Měl jsem možnost prohodit pár slov s doktorkou. Závěr mi nesdělila, ale mám pro vás novinku." Zapil jsem jídlo vodou, abych se zbavil té pachuti.
„Tak sem s tím." Řekl jsem mu.
„Bude se konat soud. Už o tom bylo rozhodnuto, díky vašemu činu a také díky domovské prohlídce a samozřejmě i díky vaší sbírce, která byla u vás v bytě nalezena. Pokud by to bylo možné, rád bych vás požádal, abyste sepsal, co se ten daný večer stalo u slečny Thompsové." Jako bych dneska nepsal už tak slohovek.
„Jistě není problém. Ještě nějaké novinky?" Na druhou stranu jsem byl velice rád, že mi za právníka vybrali někoho, kdo je stručný.
„Ano, přesunou vás do samostatné cely. Samozřejmě, pokud byste něco potřeboval, tak tady je papír a napište mi, co byste si přál přivézt z domova. Pokud to bude možné, tak to pro vás zařídím." Kývnul jsem hlavou a vzal si od mého právníka papír s tužkou a sepsal věci, co bych chtěl přivézt. Po dokončení, s mým svolením, přivolal detektivy, aby sepsali mou výpověď.
A samozřejmě jsem svou výpověď podal velice detailně, až jeden z přihlížejících strážníků muselo opustit místnost.

*Rorschavův test- Máte na papíře různě skvrny, černobílé i barevné a vy máte říct, co v nich vidíte.
** PLC-R test- měření psychopatie, nejvyšší skóre je 40 bodů

Omluvám se, že mi tak dlouho trvalo napsat další kapitolu, ale bohužel jsem byla psychicky i časově vytížená a k tomu všemu se nedávno můj žaludek rozhodl, že cokoli se do něj pokusím dostat, tak to pěkně rychle vrátí.
Taky se musím přiznat, že se mi na chvíli ztratila pro tento příběh múza a já se nakonec rozhodla přehodnotit, jak budu s celým příběhem pokračovat.
Doufám, že se nová kapitola líbila a těšíte se na soud.

Fenris