Mask of Psychopath (POZASTAVENO)

6. Soudní proces- 2. část

Zraky všech lidí v soudní místnosti patřili jen a jen mé maličkosti. Dokonce i můj právník na mě koukal s jistou nedůvěřivostí.
Když ustal můj smích a opadl jistý šok, tak začal soudce klepat kladívkem a zdůrazňovat, že zda budu vyrušovat soudní proces, tak mohu být vyveden z místnosti.
„Omlouvám se." Řekl jsem nakonec a otíral si při tom slzy z očí. Takhle jsem se dlouho nezasmál. Po další trapné chvilce ticha se do toho opět vložil můj právník.
„A co byste doporučila mému klientovi? Má možnost se vyléčit nebo je jeho nynější stav doživotní?" Teď jsem opět zpozorněl, na jejím verdiktu závisel můj život.
„Jeho nynější stav se nedá už nijak zlepšit. Dá se usměrnit antipsychotiky a distancováním od společnosti. Kdyby to bylo na mě, navrhovala doživotní pobyt ve vězeňské psychiatrické léčebně." Jackpot. Tohle se mi velice líbilo.

Protistrana byla ovšem jiného názoru. Prý by to bylo absolutní mrhání času a za všechny svoje činy bych měl pykat. Sice není můj typ, ale pykat by mohl klidně i on.
Doktorka Lebowska byla nakonec odvolána z lavice svědků a předvolali mě.
„Předvoláváme doktora Jasona Miltona, jako subjekt celého případu." Pomalu jsem vstal a můj právník se na mě koukal, jako kdyby i jeho život závisel na mně. Jen jsem se na něj usmál a šel se posadit. Samozřejmě se to neobešlo bez toho, abych přísahal, že budu mluvit pravdu a nic než pravdu.
První, kdo se ujal mého výslechu, byla žalující strana.
„Pane Milton, podle výpovědi doktorky Lebowské to vypadá, že jste psychicky narušený a díky tomu jste si neuvědomoval své činy, je to pravda?" V tu chvíli vystřelil můj právník z židle a podal námitku na navádění mé osoby. Bohužel mu soudce námitku zamítnul.
„Věřím úsudku doktorky Lebowské. Souhlasím s tím, že nejsem psychicky naprosto v pořádku. Avšak všechny své činy jsem dělal v plném vědomí." V místnosti se ozval ostrý nádech. Nejhlasitější nádech a nadcházející vzlyk patřil ženě, která vypadala jako můj poslední andílek. Ovšem v starším provedení.
„Vy... vy potvrzujete, že jste své činy dělal v plném vědomí?" Žalující strana se zdála lehce zaskočena mým potvrzením.
„Potvrzuji, že všechny své činy si pamatuji a nemám žádné výpadky paměti, ale jak vám řekla doktorka Lebowska, jednal jsem z potřeby, která je ve mně zakořeněna kvůli mé nemoci." Protistrana chvíli nevěděla, co říct. Takže jsme tam drželi jakousi minutu ticha, až ji nakonec prolomil můj právník.
„Pokud nemá žalující strana další otázky, rád bych se ujal výslechu, ctihodnosti." Soudce se podíval na mého právníka, pak na zaskočeného žalující.
„Má protistrana další otázky?" Soudce se na žalující stranu koukala s lehkou nadějí, ale nic z něj nedostal. Asi nějaký nováček.
„V tom případě se může ujmout výslechu vašeho klienta." Můj právník povstal a protistrana pomalu odešla na své místo.
Můj právník si zapnul sako, vzal si pár papírů, je to vážně úchyl na papíry, a přešel ke mně.
„Pane Miltone." Pokývnul na mě hlavou. „Vy sám souhlasíte s diagnózou doktorky Lebowske?"
„Když se dívám zpětně na můj život, je pravda, že neodpovídá normálnímu životu, ani moje chování se nerovná normám, které má tato společnost. Diagnóza doktorky Lebowské by odpovídala tomu, co jsem kdy udělal a můj pohled na svět." Porotci si začali pokyvovat hlavou, jako kdyby jim jejich empatie umožnila porozumět mému bytí. Samozřejmě jejich porozumění zmizelo po zodpovězení další otázky.
„Pane Miltone, je vám líto, co jste provedl všem těm ženám?" Mám takový pocit, že můj právník se odchyluje od našeho plánu, protože na lítost to určitě neuhrajeme.
„Lítost? Právě naopak, všechny ty ženy mi umožnily zažít obrovské potěšení a radost." Ani ne sekundu po mé odpovědi, se soudní místnost proměnila v chaos, slyšel jsem různá zvolání na mou osobu. Nejčastější zvolání bylo, zrůdo, vrahu, ale také se objevil někdo, kdo si přál mou smrt.
„Ticho v soudní síni!" okřikl všechny soudce a hned na to mi věnoval nevraživý pohled. Jen jsem pokrčil rameny, chtěli pravdu? Dostali ji. To, že se jim nelíbí je jejich problém.

Soudní místnost se nakonec musela vyklidit celá, zůstalo tu jen pár lidí. Žalující strana, zastupující stát, soudce, ostraha, doktorka Lebowska, můj právník, slečna, která zapisovala vše, a samozřejmě naše drahá porota.
Po uděleném zasedacím pořádku, udělil soudce půlhodinovou pauzu. S mým právníkem a osobní ochrankou jsme odešli do místnosti, kde jsme dostali aspoň něco k pití.
„Pane Jacksone, mám na vás prosbu." Právník se posadil naproti mně a nalil si sklenici s vodou a zapálil si cigaretu.
„Poslouchám." Odpověděl a já jsem se podíval na stráže. „Ach ano, omlouvám se. Můžete prosím odejít?" Strážníci se na sebe podívali, ale nakonec souhlasili s poznámkou, že budou čekat za dveřmi.
„Dáte si?" Právník mi nabídl cigaretu a já si s potěšením přijal.
„Potřebuji, abyste celou kauzu přenesl na dohodu." Pan Jackson si odklepl cigaretu a podíval se na mě očima, které bych u něj nečekal.
„Pane Miltone, budu k vám upřímný. Váš případ není zrovna nějaký malý přestupek, takže se to těžko uhraje na dohodu." I když měl pravdu, tak stejně nedomyslel pár detailů.
„V tom případě k vám také budu upřímný. Jde mi to dostat se do vězeňské psychiatrické lečebny. Pokud si promluvíte s doktorkou Lebowskou, tak si myslím, že z toho bude i nadšená, bude mít nový materiál ke zkoumání a navíc, je to stejně vězení." Na obličeji jsem mu viděl, že z toho vůbec není nadšený. Chápu, bojí se o kariéru a navíc je tohle hodně velký risk.
„Jdu si promluvit s doktorkou Lebowskou. Mohl bych jim znovu předvolat." Nadzvedl jsem obočí.
„Doktorka Lebowska už vypověděla, co by mi doporučila. Sama navrhla vězeňskou psychiatrickou léčebnu. Spíš o tom musíme přesvědčit porotu." Na to si zapálil další cigaretu a v hlavě si připravoval svou řeč.

Ani nevím, jak ale povedlo se nám to. S další výpovědí doktorky Lebowské a jejímu důraznému doporučení o mé distanci vůči společnosti a díky řeči mého právníka, který zdůrazňoval, že kdybych byla normální, tak bych všechny ty věci nikdy neudělal, a že díky mému umístění do psychiatrické léčebny se bude moc doktorka Lebowska zabývat lidmi jako jsem já. A to může pomoct s prevencí lidí, jako jsem já. Je to naivní představa, ale porotu to přesvědčilo, aspoň z většiny, jelikož, jak jsem se dozvěděl, můj život závisel jen na jednom hlasu.

Opět se omlouvám, za delší neaktivitu, jelikož se mi do hlavy dostala další povídka a tím i další "trápení," co vymyslet jinde.
Také se mi občas ztratila múza a jelikož se tato povídka teprve rozjíždí, tak i lenost a lehké flákačství, které v tom doufám není poznat.
A jinak bych chtěla zdůraznit, že kapitolami "Soudní proces" končí rozjezd psychopata a dostáváme se k té lepší části. Doufám.

Fenris