Mask of Psychopath (POZASTAVENO)

7. Home sweet home

Druhý den jsem byl, po vyrčení mého rozsudku, převezen do vězeňské psychiatrické léčebny. V podstatě by se to ani nemělo moc lišit od normální léčebny, jen tady v té jsou ozbrojení hošani, kteří určitě neváhají a hned střílí.
Po nástupu, jsem se musel projít vstupní tělesnou prohlídkou, musel jsem jít umýt a dali mi bíle tričko a kalhoty. Už mi chyběla jen svatozář.
Nakonec mě jeden namakaný zdravotní bratr, odvedl na můj privátní pokoj, který tvořil postel a bílé zdi. Lepší než pětihvězdičkový hotel.
„Nechcete si zahrát karty?" Houkl jsem na holohlavce, který měl na jmenovce napsáno David.
„Za chvíli pro vás přijdu. Doktorka Lebowska s vámi chce mluvit." Jen jsem si pokývl hlavou a svalil se na postel.
„Dobře, budu na vás čekat." Mrkl jsem na něj a on se znechuceným výrazem zavřel dveře. Je pravda, že jsem nedávno přemýšlel nad tím, že si vezmu dovolenou a odjedu nějak, kde mě ještě neznají. Někam k moři, kam jezdí spoustu krásných a naivních žen, které v opilosti dělají hlouposti. Některé hlouposti se bohužel zvrtnou na nehody, které často končí smrtí. Jak tragické.
„Miltone, vstávejte." Ve dveřích se objevil můj milovaný David. Vstal jsem z postele a došel jsem k němu. Což mi zabralo asi tři kroky.
„A pouta nedostanu?" Natáhl jsem před sebe ruce. David si jen pro sebe něco zabrblal a vyšel ze dveří a já šel poslušně za ním.
Nijak, se to tu nelišilo od nemocnice. Všude byla cítit dezinfekce, ozývali se tu výkřiky a chodili tady hnusné sestřičky, gorily, které nejspíš přidržovali pacienty a samozřejmě se tu procházela i ozbrojená hlídka.
Pokaždé, když jsme prošli kolem nějakých dveří, jsem se snažil malými okýnky nahlédnout, jako individuum se za nimi skrývá. Jednou jsem se ani nemusel moc snažit, protože z malého okýnka, na mě koukali jasně zelené oči, které se lehce mračily. Zamával jsem levou rukou a chlapec, kterému mohlo být maximálně osmnáct, se na mě začal ještě víc mračit.
To se snad tady, lidi dívají na zprávy? Ruku jsem zase svěsil dolů a kouknul se kupředu. David se po pár krocích zastavil a vyndal z kapsy kartičku, kterou odemkl dveře. Otevřel jsem a čekal, než vstoupím.
Místnost, připomínala výslechovou místnost. Krom toho, že tu nebylo očividně průhledné zrcadlo. Stejně jako chodba, byl i tento pokoj čistě bílý, s pár okny, které zdobily šedé mříže.
„Pane Miltone, ráda vás opět vidím." Vstoupila do místnosti doktorka Lebowska. A nepřišla sama.
„Já vás také, paní kolegyně. Tedy, pokud vám tak mohu říkat." Doktorka se posadila se svým mladým doprovodem na židli. Její doprovod byla mladá žena. Dlouhé černé vlasy měla spletené do přísného copu a hnědýma očima na mě koukala přes dioptrické brýle.
Posadil jsem se naproti mé společnosti a spojil ruce na stole.
„Bohužel vám, kvůli vašim činům odebrali lékařskou licenci. Tím pádem kolegové nejsme." Odpověděla mi přísným hlasem. „Pokud nejste proti, tak se našich sezení bude zúčastňovat má budoucí kolegyně Nora Adamsová. Je zde kvůli atestaci." Pomalu jsem pokývl hlavou.
„Ale vůbec ne." Usmál jsem se na Noru a natáhl k ní ruku. „Je mi potěšením s vámi spolupracovat. Jsem Jason Milton." Nora po lehkém zaváhání, ke mně také natáhla ruku.
„Nápodobně." Odpověděla melodickým hlasem, což mě opět přimělo k úsměvu. Z mého pozorování Nory mě nakonec vytrhla doktorka Lebowska svým odkašláním.
„Pane Miltone, jak už jste si nejspíše vědom ze své bývalé práce, je striktně zakázáno navazovat jakýkoli vztah, jak s personálem, tak pacienty tohoto ústavu." I když mám doktorku Lebowskou rád, tak mi nemusí hned kazit všechnu srandu.
„Chápu." Řekl jsem nakonec a ona jen pokývla hlavou a vyndala ze složky papíry, které jak jsem pochopil, obsahují informace o mé maličkosti.
Doktorka Lebowska se otočila na Noru a podala jí několik papírů.
„Tak slečno kolegyně, co vyplývá z bodů, které máte na papíře." Nora si rychle pročetla body, které byly na papíře a na vteřinu se na mě podívala překvapenýma očima.
„Psychopatie s agresivními sklony, narcismus a pacient také trpí egocentrismem." Lebowska pyšně pokývla hlavou.
„Správně a jaký je postup, když máte pacienta s psychopatií?" To, co řekla Nora, mi už před tím, řekla i doktorka Lebowska. Nic z toho nepopírám, ale vážně mi vadí, když se tu o mě baví, jako kdybych je neslyšel.
„Izolace od společnosti a podávání antipsychotik, které pacienta udrží v klidném stavu." Řekla sebejistě Nora. A pak, že já jsem egocentrik.
„Nechtěla jste náhodou říct, zdrogovaného jak feťáka po heráku, aby mohl jen ležet a slintat si na triko?" Vložil jsem se do jejich dialogu a obě na mě vykulily oči.
„Pane Miltone, nikdo z vás nechce udělat feťáka. Jen musíme zajistit, že nebude agresivní vůči svému okolí." Řekla doktorka a já se začínal bavit.
„Vážně? A co jiného antipsychotika dělají. Sice mají podobný účinek jako sedativa, ale také mají spoustu vedlejších účinků, což samy určitě moc dobře víte." Doktorka zatnula ruku v pěst a s úsměvem na mě pohlédla.
„Pane Miltone, mohu vás ujistit, že pokud nebude jednat agresivně vůči ostatním pacientům a personálu, tak vám nikdo žádné sedativa ani antipsychotika nebude dávat." Dobře, už se začalo vyjednávat. Výborně.
„Dobrá. Teď můžete pokračovat, prosím." Vybídl jsem je a podepřel jsem si bradu oběma rukama. Jejich další diskuze začala být opět nudná, probírali moje dětství, opět a nakonec se dostali k mým kráskám.
„Pane Miltone, vím, že jsme to sice už lehce probírali, ale mohli bychom si trochu podrobněji promluvit o vašich obětech a o vašem vztahu k nim?" Očima jsem se nejdřív podíval na doktorku Lebowskou, která měla svůj oblíbený stoický výraz, ale v Nořiných očích byla touha po poznání.
„Ale jistě, co byste rády věděly?" Narovnal jsem a opřel se o opěrátko židle.
„Jak jste si vybíral své oběti?" První a předvídatelná otázka.
„Většinou náhodou. Chodíval jsem na místa, kde se shromažďovala hodně lidí, tam se ztrácí lidi nejčastěji. Obzvlášť, když při tom konzumují alkohol." Obě dvě si to zapsali do papírů.
„Ale nějaký systém jste musel mít, nebo nějaké aspekty, co ty ženy musely splňovat." Vyhrkla na mě Nora a já se potichu uchechtl.
„Máte pravdu." Pokývl jsem hlavou a díval se jí přímo do očí. „Všechny ty ženy byly až příliš zvědavé a také naivní."