Nástroje smrti: město z kostí (Jace x originální postava)

Kapitola 12. - Magnus Bane 3/3

Pohled Clary Fray

„Vy ji znáte?" zeptal se ho Simon.

On ale nereagoval. Natahl ke mě ruku. Nebyla jsem si jistá. V hlavě se mi to vířilo myšlenkami. Zná mě tak zná mou matku. Asi bude vědět kde je. Možná ji on unesl.
Vzdala jsem to. Musím to zkusit. Pro ni. Musím do toho dát všechno.
Za ruku jsem ho tedy vzala. On se na ostatní vítězně usmál. Pomalu mě vedl někam do tmy.

Pohled Natali Rillwood

Clary odešla a mi tam jen tak stáli. Jako první jsem se dala do pohybu já. Pomalu jsem se procházela okolo baru. Jace jsem nechala jen tak někde vzadu.

„Co je to za dívku, která jde okolo baru ale nic si nedá?" ozval se klidný hlas za mnou.

Pomalu a ladně jsem se otočila. Hlas jsem neznala. Když jsem se otočila, pochopila jsem proč. Stál tam vysoký, silný mladík s bílimi vlasy a tmavými oči.

„Možná jen nemám chuť." zkusila jsem svoje štěstí.

„Nebo tě jen drží zpátky výcvik." ukázal na moje runy.

On sám žádné neměl. Na podsvěťana ale nevypadal. No tak. Co jsi zač.

„Možná." pomalu a opatrně jsem přistoupila k baru.

On se na mě jen usmál. Pozoroval mě. Ale ne moje tělo. Jen tvář. Jako by mě znal ale nebyl si jistý.

„Asi jsem přeslechla jméno." otočila jsem se k němu čelem.

„Nápodobně." zasmál se. „Řekněme, že jsme jen oba opatrní." ukončil tak mou snahu ho poznat.

Zkoumala jsem jeho znaky. Žádné zuby, neměl změnu v zornicích ale jako člověk nevoněl. Kdo to sakra je.

„Lovce jsem tu ještě nepotkal." opíral se o bar.

„Moc tu nechodíme." nijak jsem to více neprobírala.

Pohled Clary Fray

„Kde je tvoje matka?" ptal se už rázně.

V soukromí byl více prudký. Chtěl odpovědi. Ale to já taky.

„Zmizela." řekla jsem mu čistou pravdu.

„To to všechno vysvětluje." povzdehl si.

Zamířil k malému baru ve svém pokoji. Vzal si skleničku s něčím zeleným. Měla jsem pocit, že v tom i něco plavalo. Raději jsem to nechtěla vědět.

„Nikdy s tebou nevynechala schůzku. Byla přesná. Kdykoliv sis na něco ze světa stínů vzpoměla, hned tě tu dovedla. Tvá hlava tak dávala vědět, kdy bylo potřeba vyplnit schované místo. Chodili jste tu od mala. Čím starší si ale byla, tím častěji mě bylo potřeba. Pokaždé jsem se ji ptal jestli si myslí, že ke to to nejlepší ale ona si stála za svým." posadil se a klidně mluvil.

„Musím ji najít, ale k tomu potřebuju svoje vzpomínky. Musí to jí přece vrátit." udělala jsem pár kroků k němu.

„Je mi líto." sklonil hlavu.

Nemohla jsem se na něj dívat. Vzal mi vzpomínky. A pak jsem uviděla obrazy. Ty co kreslila moje matka.

„To vy jste ten kupec." přešla jsem k nim. „Máte je všechny." začala jsem jimi listovat.

„Věděl jsem, že potřebuje peníze." stál za mnou.

„Máte tu portrét i mého otce." podívala jsem se muži na portrétu do očí.

„To není tvůj otec. Je to jen voják. Jocelin ho nedokázala nakreslit. Bylo to pro ni příliš bolestivé." postavil se vedle mě.

„Ne." řekla jsem rázně. „Potřebovala ten obraz jen k další lži." nechala jsem to tam a vydala jsem se pryč.