Nástroje smrti: město z kostí (Jace x originální postava)

Kapitola 18. - Skleník

Pohled Natali Rillwood

Konečně jsem se sem dostala. Otevřela jsem francouzské dveře. Ve skleníku byl teplý vzduch. Bylo mi tu ještě větší horko ale i tak jsem pokračovala. Vždycky jsem sem chodila, když jsem nevěděla jak dál. Něco mi tu připomínalo domov.

„Chceš vodu?" ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se na postaršího lovce stínu se šedivými vlasy. Pomalu se ke mě coural s lahví v ruce.

„Hodgi." oslovila jsem ho.

Podal mi lahev a pokračoval v chůzi. Jen okolo mě prošel. Trochu jsem se napila ledové vody. Udělalo mi to po tom běhu dobře.

„Jak víš, že jsem tady?" následovala jsem jeho kroky mezi vzrostlými květinami.

„Prosvištěla si okolo mého pokoje. Bylo tě slyšet." sedl si na kamennou zídku. „Vždycky si tu chodila. Ikdyž si byla ještě dítě. Nacházela si tu svou rodnou zemi hádám"

Sice byl tento muž sentimentální a odmítal z Institutu odejít, i tak jsem ho měla ráda. Byl to skoro můj dědeček ke kterému jsem si chodila na rady.

„O domov jsem přišla jako batole. Nemůžu si pamatovat krajinu ze které pocházím." opravila jsem jeho mílku.

„Chyba." vzdychl. „Jako malá si cítila rosu na tváři, slyšela si vítr v okenicích. Ikdyž jsme malý, vnímáme toho tolik. Někdy více než když jsme dospělí."

Neodolala jsem se vedle něho neusadit. Hleděla jsem očima stejným směrem jako on. Nemuseli jsme mluvit. Jako lovci stínů žijeme v neuvěřitelné harminiji.

„Můžu se na něco zeptat?" aspoň to zkusím.

„Můžeš se ptát na cokoliv, jen jestli budu stačit odpovědi." podíval se na mě svýma šedohnědýma očima.

„Jen mi slib upřímnost." pohled jsem mu v očích hledala duši.

„To slíbit mohu." na tváři se mu objevilo cosi, co mělo být zjevně úsměv.

„Jako hlava tohoto Institutu si zajištoval můj převoz, jakožto sirotka." najela jsem opatrně na nepříjemné téma. „Četl si mě složky. Znáš záznamy do kterých se já nedostanu. Co víš o mých rodičích a sourozenci?" položila jsem pro mne bolestivou otázku.

Vzdychl. Nechtěl se se mnou o tom nikdy bavit. Nechal mi změnit jméno a s tím doufal, že se nikdy nebudu ptát. No to se ale spletl. Je to moje rodina. No spíše byla.

„Tvou rodinu jsem neznal. Tenkrát jsem žil ještě v Idris. Mohlo mi být něco více než je teď tobě. Tou dobou měl kruh spojence skoro všude. Nikdo si nebyl ničím moc jistý. A pak mi přišla zpráva o tom, že Valentýn znova zaútočil. Myslel jsem si že nikdo nepřežil. On totiš po sobě živé nenechával. Požádali mě, abych to přijel do New Yorku řešit. Až tady mi řekli o tobě." snažil se odpovědět na cokoliv jiného, než na to co jsem se ptala.
Chvíli bylo ticho. Jen jsme tady tak seděli. Mohlo být něco k půlnoci. Hodinky jsem ale u sebe neměla.

„Co je v záznamech o mé rodině?" po chvíli mi došlo, že se sám od sebe nerozpovídá.

„Žila si se svou matkou a starším bratrem v nějakém veknovském městě." krátce na mě koukl.

Z nějaké důvodu se na mě dlouze dívat nechtěl. Něco mi tajil a bál se, že to na něm poznám. Chápala jsem, že je to pro něj těžké o tom mluvit. Zvláště se mnou.

„Je to těžké." postavil se přede mě. „Nějak jsem celé ty léta doufal, že o nich nebudeš nic chtít vědět. Byl jsem ale naivní. Nějak jsem před tím utíkal. Někdy bychom měli mluvit i o věcech, které jsem nám nepříjemné. Bude nám pak lépe." položil mi starou dlaň na rameno.

Koukala jsem zamyšleně na své prsty. Měl pravdu. Ve všem, co teď řekl. Věděla jsem to moc dobře.

„Co tě trápí?" snažil se mi dostat do hlavy.

„Jen rodina." odpověděla jsem prostě.

Nechtěla jsem to probírat. Ne s ním. Kdybych se někomu chtěla svěřit tak je to Isabela.

„To není pravda." skenovat mě hlubokým pohledem.

„Nichci o tom mluvit." postavila jsem se i já.

Chtěla jsem od toho odejít. Možná jsem byla zbabělec. Možná jsem ani neměla pravou povahu lovců stínů.