Our world

Sníh

Zdravím :D Už to asi bude nějakou dobu, co jsem zrovna do týhle sekce  něco přidala, že? :D Um, gomenasai, nějak nebyla inspirace, či co :D

Každopádně jsem zpátky a se mnou něco, co se snad podobá povídce :D

Nevím, jestli se to sem zrovna hodí, žádnej náznak yuri tam vlastně ani není a kompletně jde asi jenom o shluk  myšlenek, nu :D

Snad se bude líbit :D

-Kinderxx

(omlouvám se zpřípadné hrubky, nebo tak, pojebal se mi Word, takže to všechno píšu v poznámkovým bloku :D )

---------------------------------------------------------------------------------------

Rozpálený čelo si opřu o sklo. Krajina za oknem se nějak extra nemění, všechno je potažený vrstvou sněhu, vypadá to tak nějak..mrtvě.

Rádio, který celou dobu hrálo, začne chrčet a jak postupně mizí signál, mizí i písnička od Green day.

"I hope you have the time of your life."

Čas.. Tak relativní věc, nehmatatelná a přesto se tím všichni řídí.

Lucka na druhý straně nepřítomně zírá z okna, tuším, že asi hned tak nepromluví, ne potom, co předvedla její mamka, sedící za volantem. Strašně chci, aby se otočila a usmála se, dala nějak najevo, že je v pohodě a že v těch jejích studánkách neuvidím slzy, ale na to ji znám až moc dobře. A ačkoli bych ji nejradši obejmula, stáhnu se zpátky do svýho rohu.

Ta bílá krusta, kryjící pole a stromy taje. Zírám z okna a přemýšlím, jestli ještě někdy zažiju to, co ve středu. Jestli ještě někdy budu moct jít se zakloněnou hlavou a nechat ty obrovský, měkký sněhový vločky dopadat na můj obličej. Jestli ještě někdy přijde ta chvíle, kdy jsem měla pocit, že svět zpomalil, zkrásněl. Jestli ještě někdy budu mít možnost se na chvilku chovat jako dítě a pobíhat kolem kamarádek spolu s hromádkou sněhu v mrznoucí dlani. Jestli ještě někdy budu mít možnost vidět všechno a všechny v tom měkkým světle, schovaným za závojem bílých vloček.

A je mi do breku, protože se to nestane.

Motor vrní a zvuky, vycházející z rádia, mi připomínají člověka s proříznutým hrdlem, když krev plní plíce a on se zoufale potřebuje nadechnout. Nemůže.

Ta nepříjemná atmosféra mě dusí. Nevím, co dělat, bojím se promluvit a to hnusný ticho se mi prodírá do plic, je jako beton, zalykám se touhou to zničit, ale nemůžu.

A tak jenom sedím, koukám ven, na prach, který uvázl na tom bílém cosi kolem cesty, na polámaný větve stromů, který neuvydržely nápor zledovatělýho sněhu a tak nějak se pokouším splynout s dveřma, na kterých jsem nalepená, protože po sobě už zase štěkaj. Jak tohle sakra může vydržet? Nesnáším tyhle ty cesty autem, kdy není co říct, protože nejsme samy a protože vlastně ani nemáme o čem mluvit.

Scházej mi ty dny, kdy jsme ještě byly na základce, ničím se netrápily, řešily kluky, písničky, to, jak strašně je nám všechno jedno a myslely si, že všichni jsou naprosto vypatlaní. Všechny ty večery prosezený v boudě, nebo v lese, s cigaretkou v ruce, siláckými řečmi a štěnětem hovavarda, motajícím se kolem. Jak strašně jsme se tehdy mýlily ve všem.

A pak na dva měsíce zmizela. Vídávala jsem ji procházet kolem našeho domu s kamarádkami, vysmátou, spokojenou. Nikdy jsem neměla odvahu za ní jít. Srdce jsem měla sevřené, v očích častokrát slzy bolesti a zároveň vzteku sama na sebe, protože jsem byla taková, jaká jsem byla. Pořád jsem.

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že mě nepotřebuje. Nechtěla jsem překážet.

A teď jsem s ní znovu. Ještě nedávno jsem ji milovala. Nevím, jestli je to to správný slovo, když se nad tím tak zamyslím. Byla to vůbec láska? Co to vlastně je? Je to to, co donutí žaludek metat kotrmelce? Co rozbuší srdce natolik, že témeř cítíte, jak naráží do stěny hrudního koše? Co nažene krev do tváří, vysuší krk, zaštípe v očích a pak zmizí?

Poočku sleduju jeji profil. Dlouhý řasy namatlaný řasenkou, plný rty, maličko křivej nos. Ta zbylá třetiny vlasů, která se medově zaleskne, když projíždíme pod lampou. Je nádherná. Vždycky byla.

Z auta skoro vyskočím, jak strašně tam nechci bejt. Batoh na zádech mi těžkne s každým krokem, vím, že přijde jediná otázka.

"Deš pro cíga?"

A já kejvnu, i když jsem chtěla šetřit prachy na čajovnu, i když vím, že jednou umřu, protože moje plíce jsou černější než moje vlastní duše. Protože vidím tu jiskru v jejích očích, která mi nedovoluje říct ne.

Do nosu mě praští směsice vůní, s jistotou poznám sladký popkorn, tuším, že se prolíná s nezaměnitelným aroma kafe a někde mezi tím je ten zbytek, jako zbytky cigaretovýho kouře, jídla, který si lidi vozí z domu a nějaký blafy ze stánku s rychlým občerstvením, kterej už má stejně zavřeno.

Plastový židličky jsou plný lidí, zavazadel, bund a vlastně úplně všeho, co si s sebou vozíme na intr.

Bankovka zašustí, když ji mladá prodavačka v trafice rozbalí, podá mi cigárka a na tácek vysype drobný. Vypadá unaveně, možná trochu znuděně, když odpovídá na pozdrav, zatím co odcházíme z obchůdku a necháváme ji za sebou. V ruce svírám tu malou papírovou krabičku malých zabijáků, za kterou jsem vysolila polovinu toho, co jsem dostala na cestu. Ale nelituju toho. Možná je to jenom blbej zvyk, kdy mám jenom potřebu něco držet v ruce při tom, když mluvím, možná prostě jenom zbožňuju tu vůni, chuť a dráždivý pocit v plicích, když natahuju kouř.

Nikdy jsem tak úplně nepochopila, proč lidé kouří a proč jsem já sama začala. I když, záleží na tom?

Na nástupišti stojí jenom nějaký páreček, jinak jsem tu zatím první. Jeli jsme dřív, cesta byla usmekaná a teď máme víc jak půl hodiny čas.

A tak od ní vezmu zapalovač a ničím si zraví, jen abych zkrátila tu dlouhou chvíli, kdy stejně není o čem mluvit. Ona mi vypráví o klukovi, se kterým už asi měsíc chodí a já tuším, že brzy přijde rozchod, protože.. jí to nikdy nevydží. Bude pár tejdnů, možná měsíců smutná, než se oklepe a najde si někoho jinýho, aby se tohle celý mohlo o pár měsíců pozdějc zase opakovat.

Občas prostě přijde chvíle, kdy se všechno změní během zlomku vteřiny. Kdy vybuchnou všechny bomby, který jsme za celou tu dobu nechávali za sebou, dokonce i ty, o kterých jsme si mysleli, že nejdou odpálit a svět, kterej jsme znali se změní v ohnivý peklo, plný sutin a popela. A taky dýmu, valícího se do plic, horšího než plyn přinášející smrt, hustého, černého, dusícího. Obere o kyslík, ale nezabije. Pouze rozdrásá vnitřnosti a když zmizí, zbyde jenom šílená, tupá bolest, která nejde ničím ztlumit.

(Jen nevím, jestli bude tak silná a tu bolest ustojí. )