Our world

Úsměv

Múzy  líbají na různých místech za různých okolností. A  zpravidla to nikdy nečekáme. :D Ne, nechci tím říct, že tohle má na svědomí múza, leda by byla na pokraji zhroucení :D Popravdě je to vlastně z části shluk myšlenek při pondělní cigaretce, o kterou jsem dneska byla okradena, zčásti čistá fikce a z části taky moje ufňukané výlevy :D

Ale ta písnička za to stojí :D

Enjoy! XDD

-Depkoidní Liškoun 

------------------------------------------------------------------------------------

Ledovej vzduch se mi zasekne do plic jako žiletka, když vylezu ze dveří. Mrzne. Tenká vrstva ledu pokrývá nejen zem, ale i mechem oblezlý zábradlí, stromy a podkluzuje pod podrážkama okopaných tenisek a jako sprška třpytek houpe se ve slabým vánku.

Dupu všechny ty schody nahoru, od pusy mi jde pára. Konečně stanu na posledním stupínku. Škrtnutí, tiché syknutí papírku a plíce plný kouře. Hlava se točí, tělo ztrácí hmotnost, problémy svou podstatu. Vydechnu. Stříbřitý obláček valící se ven ještě chvilku nehybně visí ve vzduchu, než se rozptýlí po okolí stejně tak jako opar mlhy, v cárech se táhnoucí mezi stromy.

Občas není tak zlý probudit se s pusou plnou cizích vlasů a odkrvenou rukou. A nemyslím to sarkasticky. Protože ačkoli se vrtí, kope a snad se mě ze všech sil snaží vytlačit z postele, pořád je tu fakt, že je se mnou. Že je to ona. S těma šedýma očima, oříškovými vlasy a hřejivýma dlaněma.

Možná bych měla utýct. Vždyť to není tak dlouho, co se mi celej svět hroutil pod rukama, kdy jsem se stahovala do svý ulity a netoužila po ničem jiným. Utýct, nechat všechno za sebou. Sednout na vlak a jet až do konečný stanice, sledovat ubíhající krajinu a ignorovat jména zastávek a pak bez nejmenší potuchy, kde vlastně jsem a jak se dostanu zpátky, vystoupit. Vždyť na nádraží to odsud není dál než dva kilometry.

"Kdybych měla křídla, letěla bych za tamhle tu horu a ještě dál a ještě dál."

Kvůli týhle větě z Karkulky mi pak celej den hraje v hlavě písnička zpívajícího kozla.

Být to pár měsíců zpátky, nerozmýšlím se. Možná bych opravdu běžela, kam by mi vystačily síly, jenom tak, v mikině, teniskách, s krabičkou cigaret a svazkem klíčů. Nemám u sebe ani korunu, ale možná bych se mohla schovat pod jednu ze sedaček, nebo do takové té kabiny, kde je strojvůdce. Zmizela bych, nikdo by se až do večera nesháněl. A v tu dobu už bych mohla být kdekoli. Stovky kilometrů vzdálená od týhle školy, nebo stejně tak dobře jenom schovaná tamhle pod mostem nebo v lese s hromádkou vajglů kolem sebe.

Ne. Nemám potřebu utýct. Už ne. Protože je tu někdo, kde mě drží na místě a poprvý za celej život mi to nevadí. Protože mám jistotu. Protože je tu její úsměv a pastelky rozkutálený po podlaze, její vůně ulpívající v nose.

Protože po tom všem bych ji tu nemohla nechat. Nedokázala bych to, snad bych se v půli cesty otočila a vrátila se pro ni.

Zakloním hlavu, když vyfouknu kouř a po tváři mě pohladí jeden z paprsků slunce, probleskujícího spletí větví holých listnáčů.

Přistihnu se, že se usmívám. To klubko čehosi v mým žaludku lechtá a příjemně hřeje, houpe se a mění mozek na cukrovou vatu, dost možná i plní hlavu héliem. Usmívám se, když spolu se zvoněním, který je slyšet až sem, utíkám dolů a do třídy, kde máme být, usmívám se, když lezu další čtyři patra na poslední hodinu, kterou proležím na lavici, zatím co mi skoro puká hlava z toho, jak moc chci pryč a moje veganská spolužačka mi do sešitu kreslí krabí hambáče a pizzu.

Další schody. Je tich tu tolik a ačkoli na ně všichni nadávaj, musíme je svorně přetrpět.

Nesnáším se za to mravenčivý teplo který se rozlejvá od konečků prstů až ke kořínkům vlasů, když na sebe přes půlku chodby máváme. Bezděčně přidám do kroku.

Možná bych jí to měla říct. I když už to nejspíš dávno ví.

Paže, ovíjející se kolem pasu, vlasy, lechtající ve tváři. Dvě slova, zamumlaná do kůže krku.

Ta poloprůhledná clona přede mnou jsou slzy?