Our world

Mráz

Zdravím :D tahle ta..povídka(?) nebo spíš lyrická próza mi tu ležela rozepsaná od ledna. A dneska jsem měla nejspíš velmi podobnou náladu, takže jsem ji konečně dopsala. Je to více méně naprosto depkoidní, vím o tom :D 

Enjoy! 

-KawaiiKoště 

(A jo, vím že tu písničku jsem už jednou přidávala, ale nějak se mi povedlo se příběhem trefit do textu aniž bych o tom věděla :D )

-----------------------------------------------------------------------

Nemůžu dýchat, ačkoli sedím u otevřenýho okna a vzduch je čistej a ledovej. Jako žiletka se zasekává do plic, ale já se dusím, mám pocit, že v tý zimě shořím, že moje kůže vzplane.

Jenom matně vnímám slzy, klouzající dolů po zmrzlých tvářích a dopadající na parapet, matně vnímám všechno kolem, to ticho lednový noci, kdy je slyšet jenom křupající sníh a kdy je tmavý nebe jako vymetený a posetý bezpočty zářících hvězd.

Potřebuju se nadechnout, ale toho vzduchu je kolem tolik, že se jím zalykám, rozpíná se v plicích a okamžitě zamrzá, přijde mi, že slyším, jak praskají a tříští se na tisíce kousků.

Hořím a přestože se chvěju, není to zimou. To se jenom něco uvnitř mně snaží dostat ven.

Strašně ráda bych si zapálila, ale nejsem si jistá, jestli bych vůbec v ruce udržela cigaretu. Vlastně si nejsem jistá vůbec ničím.

Měla bych si na podobný stavy zvykat, nejsou až tolik neobvyklé, ale pokaždé mě to smete silou laviny, která den ode dne nabírá na síle.

Trvá to strašně dlouho. Moc dlouho na to, aby to moje duše, pokud nějakou mám, přežila ve zdraví bez větší újmy. A přitom by stačilo, aby přišla a dokázala mi, jak moc vážně to myslela. Jenže moc dobře vím, že ona nepřijde. Že mě neobejme, neprohrábne mi vlasy těmi dlouhými prsty s okousanými nehty a neřekne, že jsem pako. Protože o mě nestojí. Protože všechno to "mám tě ráda" byla jenom její hra, do který jsem se nechtěně zapojila a prohrála. Ale pokud jsem prohrála, kdo potom vyhrál? Kdo měl tu čest vyhnout se všem nečekaným zvratům onoho bludiště? Ona určovala pravidla a všechny zprvu naprosto přímý stezky, vedoucí k ní se postupem času staly labyrintem bez východiska, z bezpečných cestiček se stala místa, kam by se neodvážil ani sebevrah, místa plná propastí a zrádných dlaždic. A protože u sebe nemám anděla s flétnou, který by mi poradil, nemám ani šanci přežít, ačkoli se mi o nohy neotírá Depresňák, to kočičí stvoření tolik nevhodné pro čistou podstatu Dafny. Byla jsem jenom jedna z mnoha, kdo sedl na lep slečně s azurově modrýma očima a kouzelným úsměvem plných faleše. Kdo chtěl uchránit ji od toho všeho kolem a zapomněl chránit sám sebe.

Ve střepech a popelu mojí, její, naší minulosti hledám odpovědi na nevyřčený a nepoložený otázky. Pořezanými prsty rozhrabuju to, co z nás zbylo, krev z ran barví sklo a lepí zuhelnatělý pozůstatky našich životů, zatím co hořký slzy kalí zrak. A palčivá bolest v bříškách prstů mi jako jediná dává jakousi jistotu, že svět se nezhroutil, že nevisíme vzhůru nohama, že stále ještě žiju, jakkoli krutý ten fakt je.

Přála bych si vidět jasněji, alespoň do tý míry, abych byla schopná rozpoznat ty nejasný náznaky schovaný někde hluboko pod ohořelými troskami našeho vztahu. Jako člověk rýžující zlato, ačkoli jsou to jen malé šupinky mezi obrovským nánosem špíny, hledám jakýkoli náznak, jakoukoli zářivou vzpomínku. Ale stejně jako kalná voda i toto přes veškerou moji snahu proklouzává mezi prsty a není nic, co by se dalo zachytit.

Nevím, co mám dělat, opravdu ne. Ztrácím se sama v sobě, nevím, co doopravdy chci, nevím, co bych měla chtít, ani nevím, co bych měla vědět. Připadám si jako Alenka, když dopadla na podlahu, co byla vlastně strop a pak se zřítila do světa vzhůru nohama. S tím rozdílem, že mě nenašla Malinkula a kluci, ani mě Šklíba nezavedl za Kloboučníkem, nemusím sníst Upelkuchen nebo vypít maličkou lahvičku a projít ještě menšíma dveřma, nikdo po mně nechce skolit Tlachapouda nebo ochočit si Pentlochňapa a odjet na jeho hřbetě k Bílý královně. Ne. Můj úkol je mnohem prostší, ale o to nesplnitelnější. Protože najít cestu z bludiště vlastních citů a myšlenek bych nezvládla ani s deseti klubíčky nití, leda by byly od ní. Ale proč by mi pomáhala? Proč by pavouk pomáhal mouše, zamotaný v jeho síti?

Dost možná takhle sedím hodiny, dny, tisíciletí, dost možná ale taky mohla uplynout jen jediná sekunda. V týhle fázi už je čas relativní a naprosto nepodstatný. Stejně jako chlad, prostupující moje tělo až do morku kostí, stejně jako tma, pohlcující všechno kolem.

Stromy venku se ohýbaj pod náporem zledovatělýho sněhu a tiše praskají, jak už nezvládaj onu krustu unést. Jak moc ohraný bude, když řeknu, že se s nimi ztotožňuju? Že už nedokážu snášet tu nejistotu, ve který mě nechává, že moje srdce bolí, protože jí miluju tak, jako jsem ji milovala od začátku, ne-li víc. A že mě ubíjí fakt, že jí na mně záleží asi tak jako ostatním záleží na dokouřeným vajglu pohozeným někde na chodníku. I když, ten špaček dřív byl cigareta, ze který měl někdo nějaký požitek. Co jsem v tom případě já? Měla i ze mě nějakej užitek? Nebo jsem byla jen jakýsi odreagování? Proč to vlastně začalo? Začalo to vůbec? A může skončit něco, co nemá žádnej začátek?

Tolik bych si přála skočit tam dolů, snýst se jako sprška ledových krystalků, avšak mým tělem pořád koluje horká krev s jakkoli se to mráz plazící se od okna snaží změnit, nejspíš to tak i nějakou dobu ještě zůstane. Horkej dech se sráží v ledovým vzduchu, od střechy visej špičatý rampouchy, který přes den stejně roztajou a ticho bodá do uší. Obaluje bílej svět, snad ho i dusí, stejně jako mě dusí to kvanto vzduchu, a jenom někde na konci vesnice zaštěká pes, aby všechny bdící i spící přesvědčil o opaku. Nejsme mrtví a tohle se zatím nerozpadlo na prach a popel, nejsme polapeni a dušeni bílým prostěradle, pouze v závějích, který nakonec musí roztát. Na obloze tančí polární záře, ačkoli je to v tomhle pásmu nemožný a místo kopce přede mnou se tyčí ledovec, jiskřící ve mdlém svitu měsíce a hvězd, odráží tu fascinující souhru vlnících se barev, kterou však nikdo kromě mě nevidí, jak se zdá.

Blázním.

Zničeho nic si vzpomenu na útržek jedné písničky od Papriček, až nepříjemně vystihující moji situaci.

  "When it's killing me

What do I really need

All that I need to look inside"  

A pak se hystericky rozesměju. A slzy tečou znovu.

-------------------------------------------------------

P.S: Jen tak bájdvej, ten anděl s flétnou (Dafna) a Depresňák jsou z knížky Čaroděj půlnoci, kdyby někdo nevěděl, na co narážím :D