Our world

Untitled

Občas fakt nevím, jak mě může napadnout taková chujovina :D prostě třeba jenom jedu domů busem a !plesk! najednou nápad :D a pak se takovejch "pleskanců" sejde víc a vznikne tohle :D

berte to s rezervou, prosím, asi nemám zrovna nejlepší období, co se psaní týče a pak..je toho dost :D

během plácání tohohle se mi z nějakýho důvodu vybavila Iris od GooGooDolls, což se asi podepsalo na poslední větě :D

oukej, přestávám trápit písmenka :DD

Užijte si to :DDD

----------------------------------------------------------------------------------

Trhnu sebou, když mi na rameno dopadne její hlava a vytrhne mě tak z toku myšlenek nad tím, co se děje venku. Pravidelně oddechuje, oči zavřený a i s rozmazanýma linkama vypadá úchvatně.

Venku se pomalu stmívá, na obzoru se kupí hradby tmavých mraků, zpod kterých vykukuje nebe, západem slunce zbarvený do růžova. Od okna jde chlad, topení, o který mám opřenou nohu, je ledový a jedinej zdroj tepla je její tělo, namáčklý na tom mým. Divím se, že může v klidu spát, když autobus každou chvíli zatáčí, cesta je plná výmolů a moje vlasy jí určitě lezou do nosu. Ale ani prudčí zabrždění ji neprobere. Strašně ráda bych spala taky, jenže tak úplně nevěřím tomu, že bysme vystoupily včas.

Ve sluchátku mi hrajou písničky ze stařičký empétrojky, která pamatuje ještě doby, kdy jsem chodila na základku a já se chtě nechtě usmívám, protože i když mi je zima a trochu mě bolí zadek od toho všeho sezení, je tohle jedna z nejhezčích chvilek za celej den.

Za tím obrovským oknem se míhá krajina a značka na začátku města mi oznamuje, že během několika minut budeme na místě.

Jemně do ní šťouchnu, už jenom dvě zastávky a budeme muset vystoupit. Rozespale na mě mžourá, mne si oči, od mojí bundy má trochu pomačkanou tvář a celkově vypadá jako čerstvě probuzený štěně.

"Oblíkej se, za chvilku vystupujem." brouknu, když se narovná, aby si protáhla záda, z tý polohy ji asi musí bolet za krkem.

Z autobusu vylezeme jako poslední, na zádech bágly s věcma. Nestačím se ani rozkoukat a už mi kolem krku visí nějaký klíště.

Směju se a objímám ho zpátky, podle vůně a taky podle tý šílený barvy vlasů poznávám Martina.

Lucka trochu nejistě postává vedle, vypadá, že by nejradši zmizela, nebo tak něco, pohledem těká mezi námi a Lukášem, křenícím se na ní z lavičky. Mezi rty svírá cigárko, občas si potáhne, ale nejde za náma.

Vykroutím se z Marťova sevření, nehodlám čelit zabijáckým pohledům ze strany toho cvoka naproti, i když mu musí bejt jasný, že není jedinej důvod proč žárlit.

Vesele na něj zamávám, seberu ze země bágl, čapnu ještě pořád trochu vyděšenou Lucku a táhnu ji za ním. Rudovlasý pako se mezitím stačilo nasáčkovat vedle něj, vyplazuje na nás jazyk a drze krade Lukymu cígo. Napadne mě, jestli nejsou na Lucku trochu silný kafe, přece jenom Martin je pološílený pako a Lukáš, ačkoli je ještě o dva roky mladší, než jeho přítel, je vlastně to samý v bledě modrým. Teda spíš ve řvavě zelený.

Ploužíme se přes půlku města k nim na byt, ti dva vyprávěj, co se dělo od doby, co jsme se viděli naposled a Lucka, o kterou jsem měla tak trochu strach, se směje s náma a dokonce se přidává se svojí historkou.

Vždycky je trochu zakřiklá, když je mezi cizíma lidma, musí se napřed trochu otrkat a pak už jí jede huba. S Marťou se zná od minulý zábavy, kam mě dotáhla ona sama, Lukyho poznala asi před půl rokem, když jsme byli na festu.