Our world

Ráno

Etoo... možná bych to mohla nazvat jako "Pokračování Untitled" :D došly mi nápady a tohle bylo takové příjemné odreagování od školy XD proboha, nesnáším se za ten kýčovitej konec XDDD  (je to kraťoučké, na moje poměry, vím XDD)

Enjoy! XD

-DepkoidníLiškoun

(btw, ta písnička je božská XDD)

-------------------------------------------------------------------------------------

Dobrých pět minut jsem zírala na čísi záda (nahá dívčí záda) a přemýšlela, jak se mi to vlastně povedlo. Vzpomínky z předešlé noci končily zhruba v moment, kdy někdo z kluků zavelel a šlo se hromadně na panáka. Jistě, že jsem šla s nima, přestože (a dost možná právě proto), že jsem byla ve značně podroušeném stavu, poté, co jsme s Adélkou ve dvou vypily celou lahev toho sladkýho svinstva. Ať už naše seznámení proběhlo kdykoli, musela mi buď dost věřit, nebo být stejně nalitá, jako já, když mi dovolila sdílet s ní postel. Proboha, kdybych byla schopna alespoň trochu přemýšlet, možná bych si vzpomněla na víc, než jen na šílený smích u mého ucha a čísi ruku , svírající tu mou. Dala bych krk za to, že všechny moje myšlenky mají podobu panikařících osůbek, bezhlavě pobíhajících sem a tam a hledajících své místo, ze kterého předešlého dne zcela nedobrovolně odešly. Něco na ten způsob chaosu, který se odehrával ve Spongebobově hlavě, když si nedokázal vzpomenout na svoje jméno. Jméno. Jo, s tím jsem měla taky problém.

To, co jsem do sebe nalila, musela být vážně síla, protože okna většinou nevedu. Ale tohle byla celá výkladní skříň. Co výkladní skříň, minimálně Zlomuval.

Záda vedle se pohnula a než jsem se nadála, zírala jsem do tváře plné pih. Místo přání dobrého rána mi bylo řečeno, že vypadám hrozně, pak vstala, natáhla na sebe svetr a mně do obličeje přiletěl ručník.

"Jdi se umejt, mluvit můžem potom."

A tak jsem šla. Protože ve sprše se vždycky dobře přemýšlí a povětšinou se vracely vzpomínky z prokalený noci.

Kdybych si pak, s hlavou zakloněnou proti proudu vody, neuvědomila, že vlastně nevím, kde skončila Lucka, vyhla bych se dost možná následné tupé bolesti, rozlívající se hrudníkem a slzám, které mi v ten samý moment vhrkly do očí. Znovu se mi zvedl žaludek, taktak jsem udržela na nohou. Ze stisknutých rtů mi unikl vzlyk.

"Jenom aby bylo jasno... co přesně jsme spolu měly?" Zvedla jsem pohled od hrníčku černýho čaje k tomu zrzavýmu stvoření vedle mě.

"Nic jsme nestihly. Vytuhlas předtím, než jsem se stačila vrátit ze záchodu." Zasmála se, než vyfoukla kouř a oklepala popel do popelníku na parapetu.

"Um, hele je mi to fakt trapný, ale-" začala jsem rozpačitě, přece jenom mě tu nechala přespat, dala mi snídani a vůbec, kdoví, co jsem prováděla a já neměla potuchu, kdo to je a odkud ji znám.

"Jsem Anet." Přerušila mě, koutky jí cukaly. Nesjpíš zaregistrovala zmatenost, která ze mě musela vyzařovat na kilometry, když dodala: "Adélčina ségra."

"Promiň, normálně se mi tohle nestává." Donutila jsem se k chabýmu úsměvu. Mohlo mi to dojít, ta podoba byla šílená.

"Dobrý." Mávla nad tím rukou. Chvilku mě mlčky pozorovala, do chvíle, než jsem se pod jejím pohledem začala ošívat, protože mi přišlo, že mi vidí až do duše.

"Mrzí mě, co se včera stalo." Prohlásila pak, soucit v její hlase pro mě byl jako kýbl ledový vody.

"Kolik jsem ti toho řekla?"

"Dost možná všechno."

Srdce mi v tu chvíli sklouzlo do žaludku, kde ho pomalu, ale jistě sžírala žluč. Tmavě jantarový obsah šálku byl momentálně to nejzajímavější na zkoumání. Naproti ťukla keramika o desku stolu a pak mi na rameni přistála její dlaň.

"Hele, strašně ráda bych ti řekla něco povzbuzujícího." Očividně chtěl začít nějakou promluvu do duše a pak netušila, jak pokračovat.

"V pohodě. Ono to přejde." Navzdory staženýmu krku jsem na tváři vyloudila něco, co mělo být úsměvem. Soudě podle jejího výrazu z toho ale nic moc přesvědčivýho nevylezlo.

Štíhlé prsty se přesunuly na mou čelist, když mě políbila. Chutnala po cigaretách a čaji, který vychládal na stole. V zelenohnědých očích zazářily hvězdy.

"Počkej, cos to právě teď-?"

"Včera ti to nevadilo." Pokrčila rameny, natahujíc se pro hrneček.

"Říkalas, že včera se nic nestalo." namítla jsem, do tváří se mi hrnula krev a v hlavě mi dunělo o něco víc, než předtím. Usmívala se, pořád se usmívala a mě to děsilo. A když jsem jí to řekla, usmívala se ještě víc.

Pak z ní vylezlo, že během mýho včerejšího hroucení-se-a-následných-stavů-dobrých-nálad (jak to ona trefně nazvala) jsme se dostaly na "druhou metu" (děsný označení), ale nikam jinam, nejspíš kvůli míře alkoholu v naší krvi.

"Možná bych měla někomu dát vědět, že žiju a že mě nemaj hledat někde v řece." Napadlo mě, přece jenom jsem měla spát u kluků a ty jsem podle všeho viděla naposledy v dosti výmluvné pozici venku před garáží.

"Než jsme odcházely, dost dlouho jsi mluvila s ní, takže asi věděj, kde seš."

Oh. "Vyváděla jsem moc?"

"Záleží na tom, co považuješ za 'vyvádění'," zase ten úsměv, " ale dá se říct, žes byla relativně klidná. Když se takhle zleje někdo z kluků nebo nedej bože ségra, dopadá to hůř."

Nemělo cenu potlačovat úlevnej výdech. Tahle holka toho o mně během jediný noci zjistila víc, než kdokoli z mých kámošů za celou dobu, co se známe. A co si budeme nalhávat - líbila se mi. Nezáleželo na tom, že jí bylo dvaadvacet, zatím co já před sebou měla maturitu, nezáleželo na tom, jak moc hrozně jsem musela vypadat, zatím co jí jako by se alkohol nijak nedotknul, nezáleželo ani na obrovský prázdnotě, která zela v mojí hrudi po včerejším incidentu.

"Nech si to." Zarazila mě ještě před tím, než jsem vůbec začala svlíkat tričko, který mi půjčila, protože to moje bylo zválený, politý bůhví čím a brutálně smrdělo.

"Vyperu ho a pak ti ho vrátím." Slíbila jsem trochu rozpačitě, natahujíc si bundu.

Šla se mnou za klukama na byt, prý abych jí někde po cestě nakonec neskončila pod autem, zůstala tam celý odpoledne, než nám jel bus. A navzdory tomu, co se předchozí noc odehrálo jsem odjížděla s úsměvem na rtech a jejím telefonním číslem na ruce (protože trocha toho klišé nikoho nezabila).

*

Vůně starých knížek a sypanýho čaje prostoupila vzduch v týhle maličký místnůstce už před lety. Na věšáku u dveří visí promáchaný bundy, pod topením se suší moje boty. Nestihnou uschnout, než půjdeme domů, to vím jistě. Tenhle antikvariát, zašitej v podloubí našeho milovanýho města, kam málokdy někdo vejde a když, tak nikam nespěchá, je jedno z mála klidných míst, kam se můžeme zašít. Brigádničí tu, protože majitelka má nemocenskou a nikdo jiný ji nemohl zaskočit a já ji sem chodím otravovat už druhý týden.

Odmaturovala jsem, ačkoli ne se samýma jedničkama, jak si přála mamka a teď se už tři týdny flákám doma a užívám si ty dlouhé prázdniny před novou školou. Proto chodím sem. Protože v jejím bytě vedle postele leží můj batoh s oblečením, protože moje krabička cigaret už není jenom moje a protože Adelce nevadí, když u nich oxiduju.

Proto se teď rozvaluju v rohu u okna a dělám na její záda obličeje, když mluví s holkama o pár let mladším, než já. Na zádech se jí jako neposlušná háďata vlní zrzavé prameny vlasů a pihy na její kůži vytváří svou vlastní galaxii, svůj vlastní vesmír.

Tvrdí, že si občas připadá jako moje máma, ale tentokrát to byla ona, kdo si do toho šílenýho slejváku nevzal deštník. Proto jsem sem šla. Bez deštníku. Protože kdo by nechtěl zkusit zasraně kýčovitou pusu v dešti?