Our world

Hyeny

Nějak se mi nechce komentovat to, co přidávám. Popravdě ani nevím, co k tomu říct a kam to zařadit, proto jsem to pleskla sem :D A hej, je to strašně depkařský a ubrečený a ta písnička je super :D Nemá cenu v tom cokoli hledat, jen tak báj d vej :D 

Enjoy!

-DepkoidníLiškoun

-------------------------------------------------

Mává na mě tamhle z rohu, před sebou rozpitý pivo, na rtech širokej úsměv, kterej je nemožný neopětovat. Rezavý vlasy trčící jako dráty do všech možných i nemožných úhlů, černý oči lesklý pobavením. Směje se mi, když se se značnýma obtížema proplítám mezi stoly směrem k ní, přičemž se mi kvůli nějakýmu idiotovi povede skoro smíst jednu ze zdejších servírek. Změť nohou, bund, tašek a židlí, za barem náš spolužák, utírající sklenice. Všechno je tak důvěrně známý, stejně tak i ten pokoj v podkroví, zaházenej vším potřebným k bytí. Budou to dva roky, co se tahle hospoda stala pevnou součástí našich životů. A když se k ní konečně doplahočím, dočkám se pusy na přivítanou a půllitru dvanáctky.

Není to tak, že bychom spolu chodily. Nebo o tom aspoň nevím. A nemám nejmenší ponětí, jakej druh vztahu mezi sebou vlastně máme. Dost možná jenom jsme. Nevěříme na štěstí, nevěříme v Boha a nikdo nevěří v nás. Jsme jako ostatní nám podobní. Proplouváme životem, nudíme se k smrti, polemizujeme o vzpourách, děláme ramena, ale když přijde na lámání chleba, utíkáme stejně jako prašiví psi se staženým ocasem do svých doupat plných prachu, pavučin a lží. Ve svý podstatě jen parazitujem na systému a na ostatních, zneužíváme těch několika málo výsad, který máme a nemyslím si, že by se to někdy mělo změnit. Potácíme se v jakémsi delíriu z pomalu vyprchávajícího alkoholu a pijeme znova, protože střízlivění bolí, světlo bodá do očí a ticho rve uši. Protože spadnout do reality je moc drsný a my jsme prostě jenom srabský sráči.

Kdysi dávno jsme možná měli šanci něco změnit, když už ne svět, tak alespoň sami sebe. Nemít po dřezu špinavý nádobí, který stejně nikdo neumyje, nemít popelník na okně plnej zasranej vajglů a plíce zčernalý dehtem. Zbavit se toho pocitu viny, kterej hlodá jako červotoč v kusu dřeva. Kdysi dávno. Před dvěma lety. Když ještě nosila tričko 'Kiss me I'm Irish' a vlasy spletený do copů.

Nejspíš jsme už úplně ztracení. Já, ona a desítky dalších toulavejch hladovejch koček unavenejch životem.

Pohrdáme společností a ona pohrdá námi, protože jsme nechutnej vřed na její prdeli, kterej nejde vymáčknout. A tak nějak na to z vysoka serem.

Snad někde hluboko pod těma sračkama, ve kterých žijem, je pohřbená nějaká utopická myšlenka, která by vysvětlovala tohle všechno. Ty nenávistný texty, který vyřváváme ve tři ráno pod oknama paneláků zlitý pod obraz, černý trička a okopaný tenisky počmáraný fixou a plný bahna, dokonce i tu trávu ve skříni, která není naše. Snad bychom pak nějak obhájili i rozedraný klouby prstů, zpřelámaný nosy, krví slepený vlasy a vypálený kolečka od cigaret. A všechno je to vlastně jen o nenávisti. K okolí, ke světu, ale nejvíc k sobě samým. Protože jsme zvrácený monstra bez špetky ohleduplnosti, protože se oháníme tím, jak nám všichni ubližujou, protože nejsme nic víc, než banda ubrečenejch parchantů bez budoucnosti.

Tvrdíme o sobě, že jsme umělci, abychom zamaskovali začínající alkoholismus a rozervaný srdce, nějaký zklamání ze světa, kterej jsme si ještě nedávno tak idealizovali a malovali nejrůžovějšíma barvama. A snad jenom nechceme z ješitnosti přiznat, že jsme si natloukli hubu.

Asi to bude jeden z důvodů, proč tu s ní sedím. Proč mám potřebu si ji přivlastňovat. Jsem sobecká a ona to ví, protože je úplně stejná. Protože se obě bojíme samoty.

Mám vztek, protože vím, že to jinak ani nepůjde. Že jednou stejně shniju jako všechno tady, že mě roztrhaj ty bestie venku na ulici. A opravdu nemyslím zvířata.

Říkaj, že bych měla bejt vděčná, že vůbec žiju. Že bych měla přestat blbnout a vrátit se domů, předstírat šťastnou a fungující rodinu. Aby se za mě nemuseli stydět.

Ráda bych jim řekla, že se nevrátím. Že sice nejsem šťastná, ale u nich bych zašla daleko rychlejc než tady s ní. Protože tam nepatřím, jakkoli mi chtěj tvrdit opak. Nedokážu to. Nezvládnu se jim podívat do očí a říct, že jejich dítě je mrtvý, že se dívaj na cizího člověka. Cizího nejen pro ně. Protože se tehdy něco podělalo, praskla nějaká důležitá struna či co, a všechno dostalo podivně nahořklou pachuť. A jakkoli můžu bejt bezcitnej parchant, nechci je obrat o zbylý iluze, který o svým potomkovi maj.

Mlčím a řvu, běžím a přesto se nehnu z místa.

V hlavě mi hučí, svět se houpe a rozmazává. Je to jako bych seděla na takovým tom kladivu na pouti, který se točí dost rychle na to, abych nevypadla, když visím hlavou dolů, ale ty záchytný věci se viklaj a do očí se tlačej slzy z návalu krve v mozku, když se zase pomalu vracím dolů.

A po nějaký době se zase jednou propadám. Kupodivu ne do bahna, ale bořím se do její kůže, vůně, probírám se jejími vlasy. Drhnou mezi prsty jako koudel a její ramena jsou asi až moc kostnatý, ale nějakým zvráceným způsobem mě to uklidňuje.

Netroufala bych si říct, že ji miluju, protože to, co k ní cítím je až moc pudový a živočišný, protože to slovo ztratilo význam už léta zpátky a protože je to až moc něžnej cit, aby mohl patřit zrovna nám dvoum.

A ačkoli se to snažíme popírat, jsme stejný hyeny, jako ty venku, jen možná barevnější a pokrytečtější. 

Vlastně jsme ještě horší.