Our world

Kouř

Aloha :D Jo, asi mě to nějak chytlo, či co :D Ale ono už to tak je, člověk přijede z intru, chvilku je sám doma a najednou - Plesk, něco se objeví na monitoru :D

Asi trochu projevuje to všechno, co se dělo během posledního půl roku, nevím, samotnou mě to trochu..děsí (?)

Přikládám naprosto boží písničku, která se (podle mě) k tomuhle cosi celkem hodí :D

Snad se bude líbit :D

-Kinderxx

--------------------------------------------------------------------

"Takže nejdeš?" zeptá se mamka a já znova zavrtím hlavou.

Vím, že je trochu naštvaná, ale k babče se mi opravdu nechce, protože jedinej člověk, s kterým bych se tam mohla bavit, je moje sestřenka, ale ani na tu dneska nějak..nemám náladu.

Poslouchám, jak naši a bráchové scházej schody, i přes zavřený dveře ke mně dolíhá jejich rozhovor, pak bouchnou dveře, venku zavrčí auto a jsou pryč.

Opravdu je tak lehký odejít? Prostě jenom sednout do auta a všechno nechat za sebou?

Zachvátí mě zvláštní pocit, po dlouhý době jsem sama doma. Vlastně.. po tejdnu jsem zas doma.

Chvilku ještě bezcílně bloudím po netu, než ze šuflíku vyhrabu krabičku cigaret a spolu se zapalovačem v kapse starý mikiny se vykradu na zahradu.

Je chladno a ačkoli je začátek února, nikde není ani stopa po zimě, natož pak po sněhu.

Sedím na kamenným schodě, schovaná za pergolou a tak nějak doufám, že si nikdo ze sousedů nebo kolemjdoucích nevšimne kouře. Mech, obrůstalící kámen je mokrý a tuším, že skončím s mokrým flekem na kalhotách. Je mi fajn i když mě studí zadek a věnce, ležící na hrobečkách našich mazlíčků ještě od dušiček, mě trochu deprimujou. Nespěchám, vím, že se ta návštěva trochu protáhne, ale i přes to sebou trochu trhnu, když někde na silnici projede auto a vzápětí zaslechnu dětský hlasy.

Sleduju proužky kouře, rozptylující se ve studeným vzduchu a usmívám se nad faktem, žekdykoli jindy touhle dobou bych seděla na nádraží spolu s Luckou a dělal to samý, co teď.

Ale máme prázdniny, od zejtřka budu mít skoro tejden na to, abych se dala do kupy, možná něco napsala, nakreslila a hlavně nemyslela na školu.

Z přemejšlení nad nesmrtelností chrousta mě vytrhne až fakt že mi upad kotel a tím pádem mám po cígu. Kdybych na to měla nervy, vrátila bych se dovnitř ještě pro jedno, ale je mi už celkem zima, takže na to kašlu. Skopnu ze sebe tátovy pantofle, vajgl hodím do krbu, kde se ho okamžitě ujmou plameny a snad tím zlikvidujou známku mý celkem nepříjemný a hlavně v mým věku nelegální závislosti.

Do pokoje vpadnu ve chvíli, kdy se mi rozvrní mobil.

*

Už dobrých deset minut přešlapuju u kapličky. V duchu si nadávám, že jsem si nevzala bundu, protože už stihla padnout tma a celkem se ochladilo. V kapse mikiny žmoulám poslední dvě cigarety.

"Čekáš dlouho?" ozve se mi za zády. Strašně se leknu, i když vím, že nikdo jinej to bejt nemůže.

Zavrtím hlavou.

Krátký vlasy jí spadnou do obličeje, když seskočí z obrubníku a táhne mě nahoru vesnicí. Cestou nejspíš probudíme všechny malý dětska, protože psi štěkaj jak praštěný a nejdou nijak utišit.

Zakotvíme poblíž lesíka, tak, aby na nás nebylo vidět. Vím, že nemá cíga, ty moje poslední padnou během několika minut a pak už nemáme nic.

Tiše mi vypráví o brusku, kde byli v pátek, nadává na svoji sestřenku, se kterou se stihla pohádat (znova) a pak ztichne. Není o čem mluvit a já ji nechci zatěžovat tím, co mě posledních pár tejdnů žere, protože už to mezi náma prostě není takový, jako bylo.

Pujčím ji mikinu, i když sama mrznu, přece jenom na dlouhej rukáv opravdu není počasí.

Usmívá se na mě a já na ni, protože její úsměv miluju. I po tom všem.

Sedíme na lavičce, nechává mě přejíždět rukou po strupech na její bílý kůži, usmívá se, i když jí za to nadávám. Znám ji až moc dobře na to, abych věděla, že není v pohodě a ty uzounký rány na jejím předloktí mě v tom akorát utvrzujou.

V hlavě mám vymeteno, nedokážu se soustředit na nic jinýho, než na tu bolest, kterou z ní cejtím.

Znovu ji chci strašně moc obejmout, dokázat jí, že jsem tady pro ní, i když o to nestojí, i když jsme každá jinde.

Mlčíme a koukáme do tmy, která pohltila všechny kopce kolem nás a mě napadá, jestli ji opravdu znám. Jestli ta Lucka, do který jsem se na začátku osmičky tak šíleně zamilovala, je ta stejná Lucka, která tady se mnou sedí a v očích se jí lesknou slzy. Jestli ty tři roky, co ji znám, měly nějakej význam.

Copak se někdo může takhle šíleně změnit? Co se stalo za ty dva měsíce, kdy jsme spolu nebyly, že je teď..jiná?

Spolu písničkama, co pouští mi vykládá nějaký citáty, který četla na fejsu a který jsou tak strašně klišé. Ale ona jim věří. Protože už nemá, komu by věřila, protože kluci, který milovala, odešli a jí nezbylo nic.

Vzpomínáme na základku, smějeme se starým a ohraným vtípkům našich teď už bejvalých spolužáků a mně už po několikátý za tu dobu napadá, jestli to všechno nebyla jenom jedna velká lež.

Procházíme kolem domů lidí, který si i po téměř šestnácti letech nemůžu zapamatovat, znova uhejbáme zahradám, ze kterých na nás štěkaj vyděšení psi, znova stojíme před kapličkou. Vím, že se tohle bude opakovat až za dlouho, kdy se zas s někým pohádá a já zas budu jako poslední možnost.

Nechám se obejmout, když se loučíme, slibuje, že za tu dobu, co budou prázdniny, se určitě znova staví, ale obě moc dobře víme, že je to lež.

Nejdu přímo domů, toulám se po vesnici, zajdu až dolů k potoku, kde se na chvilku usadím na ledový zábradlí. Je už úplná tma, dole pode mnou bublá voda a z vesnice vidím jenom pouliční lampy, jejichž světla visej ve vzduchu jako třepotavý světlušky.

Pod botama mi křupe štěrk, kdy konečně otvírám branku a dupu těch pár schodů ke dveřím.

Nejsou doma. V celým baráku je mrtvo a já jsem líná rozsvicet. Potmě dojdu až ke koupelně, nechám se oslepit světly nad zrcadlem a ještě dlouhou dobu na sebe dost nepřítomně zírám. Za zády mi šumí sprcha a až když se zrcadlo zamlží, shodím ze sebe hadry a zapadnu pod proud vody tak horký, že mám pocit, jako bych se zaživa vařila.

Pálí to, když mi rozmrzaj ztuhlý konečky prstů jak na nohou, tak na rukou, jenže jsem tak otupělá, že mi to ani nevadí.

Teprve až když s ručníkem v ruce a vodou, odkapávající z vlasů vylezu ze sprchy, rozbrečím se.

Protože jí mám moc ráda na to, abych se na ní jednoduše vykašlala a přestala si tak ubližovat.

Protože jsme moc slabá, abych dokázala žít bez ní.

Protože ji pořád miluju, ačkoli si nalhávám, že to není pravda.