Jen co jsem přišla zpět domů, hodila jsem věci na jídelní stůl a šla spát. Spím ráda a často. Víte co, jen pro pořádek. Jednu dobu jsem si vedla i deník snů, ale po několika dnech jsem byla už moc líná, tak jsem s tím přestala s domněnkou, že se k tomu vrátím další den, ale až doposud se to nestalo.
Pamatuju si většinou všechny sny, a tak je to večer při usínání, jako kdybych měla zažít jedinečnou a neopakovatenou hru, ve které jsem hlavní hrdinkou.
I když co se opakovatelnosti týče, často se mi ve snech objevuje jedna postava. Je to chlapec, který může mít tak šestnáct sedmnáct. Je vysoký, ne nějak extra, ale je mnohem vyšší než já, asi o půl metru. Má hnědé kaštanové vlasy, které se vždy zdravím lesknou. Moc se mi líbí. Zatím jsem pořádné nevypátrala, jaké má oči (přece jen, je to jen sen), ale co se mi opravdu líbí je, jak má širokou čelist pro jeho zářivý úsměv. Také má široká ramena. Sny s ním jsou vždy úžasné.
Jednou jsem jako tanečnice s tím nejlehčím pohybem spadla z kraje skály, ale on mě zachytil. Jindy jsem zase skoro vypila otrávený pohár vína a on mě vyzval k tanci právě v moment, kdy už jsem se skoro napila. Zachránil mě před smrtí nespočetněkrát a já si toho velmi vážím i přes to, že to byl jen sen.
Ale dneska mi nějak nejde usnout. Obvykle se mo to nestává a může být jakákoliv část dne. Dneska mi ale něco strašně vrtá hlavou. Co to jenom je. Na něco jsem asi zapomněla. Ale na co?
Moje mamča říká, že když si to nepamatuju, tak to asi nebylo důležité. Jak tak nad tím přemýšlím, mamka by byla super učitelka, umím si to představit:
'tak co Evi, popovídej mi prosím o minulém učivu' řekla by.
'no..já nevím, nemůžu si vzpomenout..'
'aha, tak to nevadí, to asi nebylo důležité' a dala by za jedna. Jo, byla by skvělá učitelka. Celkem mi chybí moje kamarádka Eva, proto jsem ji asi zařadila do svých myšlenkových pochodů..
Ale teď bych si opravdu ráda vzpoměla. Vím, že to potřebuji vědět, jinak mi to nedá spát.
"Vysoký jálóvéc! Vysoký jáko já!" Uslyšela jsem a uvidela jsem, že mi máma volá. Tak jsem to zvedla.
"Beruško prosím tě, nezapomeň uklidit kuchyň a jídelnu, aji obývák by neuškodil, ju? Vysaj podlahu, urovnej to tam, utři co je potřeba.. nevzbudila jsem tě? "
"Nene mami." Odpověděla jsem.
"Fajn fajn. Takže tak, a prosím, kdyby jsi ještě udělala jednohubky zlobit se nebudu!"
"Dobře mami! Spolehni se."
"Zatím pa"
"Ahoj"
Během hovoru mi to došlo. Dneska mají přijet na návštěvu ti. No, nevím jak se jmenují, ale prostě ti.
Uklidnila jsem během chvilky, protože mamka už to měla. Ale ona mě to vždycky nechá takhle zkontrolovat, aby měla klid.
Avšak jednohubky už nebyla taková procházka růžovou zahradou, poněvadž absolutně neumím manipulovat s jídnem a zachenám po sobě nemálo stop a tak to potom musím uklízet, ale zmákla jsem to.
Po chvilce přijeli rodiče, koukli na vysvědčení, zasmáli se a mamka potom nachystala ještě další jídlo a taťka šel k televizi.
Rozhodla jsem se, že se půjdu namalovat, ale v tom zazvonil zvonek a já věděla, že tu jsou. Máma šla otevřít dveře a přivítat hosty, načeš se táta (jistě po dlouhém přemlouvání) překonal a šel taky vítat. Já jsem jenom všem řekla "dobrý den" a plánovala jsem, že to bude už to jediný co dneska povím.
A vzhledem k tomu, že je naprosto neznám a tudíž netuším kdo to je, brala jsem to jako jedinou pravděpodobnou volbu. Jo vlastně, ještě nashledanou jsem potom chtěla říct. Kdyžtak poděkovat nebo tak, ale to je opravdu vše. V tu chvíli jsem ovšem netušila že se mýlím.
