Ucítila jsem pod nohama nestabilní rovnou plochu.
„Už tam budeme?" zeptala jsem se.
Místo odpovědi se zasmál a zastavil mě a dal mi pusu na tvář. Jistě plánoval jen to, ale já jsem se ho volnou rukou dotkla obličeje a nasměrovala ho na mé rty.
Nevím proč jsem to udělala, ale velmi mě to lákalo.
Dotkli jsme se. Byl to dlouhý jemný a harmonický polibek. Jo, to jsem přesně chtěla, přímo si o to říkal. Vím, že ho už dlouho znám, jen nevím odkud, ale to mi nevadí.
Nejradši bych tuhle chvíli neskončila. Ale on očividně ano. Za chvíli náš polibek ukončil. Znovu se zlehka zasmál a dovolil mi otevřít oči.
Byli jsme na vodě. Nevím kde, ale bylo to tu nádherné. Stáli jsme na malé loďce ruku v ruce a dívali se do dáli. Začalo trochu kapat.
„Miluju déšť" řekla jsem.
„Já vím", usmál se na mě. Bylo to roztomilé.
„Jak to víš?" zeptala jsem se, protože už mi to nedalo.
„Ty si to nepamatuješ, že?" Koukl se na mě roztomilým pohledem a usmál se.
„Ne" a úsměv jsem mu oplatila.
„Hah. Tak pojď za mnou prosím."
Před námi se zčista jasna objevil břeh k lesu. Už od tud jsem viděla nevábné bláto, které osvěcoval měsíc.
Pomohl mi vyjít z loďky. Rázem přestalo pršet.
„Jak moc si nepamatuješ?"
„Nevím, asi hodně když si nic nepamatuju, ne?" zasmála jsem se.
„Tak to bude chtít menší úpravy". Jen co to dořekl, šaty se mi pomalu začaly měnit. Byly černé a kratší a taky měly krátké rukávy. Boty jsem měla také jiné. Vypadaly podobně jako černé conversky. Wow, tak tohle není normální. A kde jsou vlastně rodiče? Kam jsem dala mobil? Honilo se hlavou, zatímco on si něco mumlal.
