I když jsme šli už nějakou dobu. Nepadlo ani slovo. Okolí se okolo nás vůbec neměnilo. Už se mi z toho motala hlava.
„Počkej, už nemůžu. A taky mám hroznou žízeň"
„Dobře, dáme si chvilku oddych."
Bylo mi jasný, že nemá pití, tak jsem se ani neptala. V dáli jsem uviděla bílé postavy. Myslela jsem si, že to jsou halucinace, takže jsem byla v pohodě. Dokud jedna postava nevytáhla luk, nenasadila šíp a nestřelila na něj.
„Bacha! Noe! Néé!" natáhla jsem ruce, jakobych šíp chtěla chytit. Šíp se zastavil kousek od jeho zad. Jakmile jsem ruce dala podél těla, šíp spadl. Noe se na mě nevěřícně podíval a potom se otočil směrem k těm postavám. Já spadla vysílením na zem a asi omdlela, protože dál už si nic nepamatuju.
.....................................................................
Aha, tak Noe se jmenuje. Vzpomněla jsem si. To je fajn.
„Mistře, jak je jí?" slyšela jsem naléhavý hlas Noeho. „Ano, ano, snad" odpověděl nějaký stařec. Následně jsem uslyšela rychlé kroky, které mířily ke mně. Nevím kdo to byl, ať jsem chtěla jak jsem chtěla, nešly mi otevřít oči. Vím pouze, že jsem někde ležela.
Člověk, co ke mně přišel se dotkl mých vlasů. Co budu říkat, je to trochu divný.
„Myslíte, mistře, že je už vzhůru?" aha, dotýkal se mě Noe.
Ano! Jsem! Mohl by mi někdo říct kde jsem a proč mi nejde se pohnout? Bylo by to fajn!
„Řekl bych, že ano Noe."
„Mohl bych jí tedy rozmrazit?"
Ano, měl bys. Co? Rozmrazit?
„Řekl bych, že ano Noe."
Taky bych ti nejradši něco řekla.
Potom jsem slyšela šepot. Ve vteřiny na vteřinu jsem si sedla, otevřela oči a z hluboka se nadechovala. Teď mi teprve došlo, že jsem ještě před chvílí vůbec nedýchala.
Když jsem se pořádně rozdýchala a rozkoukala, zjistila jsem, že vůbec netuším, kde jsem. Bylo to tu prostě celý zvláštní.
„Je ti dobře, princezno?" zeptal se mě stařík, který mi podával sklenici vody.
No, až na to, že netuším, kde jsem
„ano, je." odpověděla jsem a a napila se vody „děkuji".
„Víš, asi bych ti měl něco říct" řekl po chvíli Noe.
Jo vážně? Jen jsi mě tak nějak unesl z plesu, málem nás zabili na poušti a teď jsi mě rozmrazil. Ale ty tvoje oči jsou tak sladký.
„Ano? Co bys mi měl říct?" zeptala jsem se tak moc pohrdavě, jako kdyby mě to ani nezajímalo.
„Jsi princezna", začal „a ne jen tak obyčejná" chytil mě za ruku a zadíval se mi do očí. Co se mi to snaží říct? Prosím? Asi jsem vypadala vážně zmateně, protože mi to pro jistotu ještě zopakoval.
„Takže jak jsem říkal, jsi princezna."
Už jsem to nevydržela a trochu mi to ujelo. „Prosím!?" zakřičela jsem. Někoho by možná lákalo být princeznou, ale v téhle chvíli to bylo trochu strašidelný. „Nech si to vysvětlit."
