Jen co si návštěva odložila kabáty na věšák, uviděla jsem ho. A koho že? No to já po pravdě taky nevím, ale byl velmi pohledný a když jsem ho spatřila, chtěla jsem se s ním dát do řeči.
Nejvíc trapný bylo, že netuším jak se jmenovala jediná osoba v našem domě. Teda z návštěvy.
Ale tvářila jsem se, že mi je jasný kdo jsou.
Mamka zrovna nalévala polévku (přišli totiž na pozdní oběd), když v tom se střetly můj pohled s tím jeho. Bylo to zvláštní. Po chvíli mi došlo, že na mě vlastně celou dobu kouká. Ale mě to nevadilo, možná naopak, připadala jsem si pod jeho pohledem krásná.
Je možné že si říkal, že jsem ošklivá a tak, ale mě to tak nepřipadalo.
Po tom, co všichni všechno dojedli, se začali naši bavit s jeho rodičema. Povídali si o různých příhodách a smáli se. Chvíli jsem poslouchala, ale neubělo ani deset minut a už jsem se dívala do blbá nudou.
„Ehm.. Víš.. Ahoj! No.. Chtěl jsem se zeptat, jak se máš?" uslyšela jsem a po chvíli jsem si uvědomila, že na mě mluví ten kluk. Bylo to trochu komické. Koukal na mě velmi nejistě a ruku měl položenou na zátylku. Jeho oči se vlastně věnovaly víc podlaze přede mnou než mě.
„Já? Dobře, a ty?" 'sice je hezký že si teď povídáme, ale za dvě vteřiny to přejde' řekla jsem si v duchu, protože mi bylo jasné, že řekne 'dobře' a konec.
„No, já se mám taky do- ty hraješ na piano? No páni!" řekl. Uviděl totiž piano, které jsme měli v jiné místnosti, ale byly otevřené dveře.
„Ano, trochu.."
„Zahrej!" přerušil mě než jsem to stačila doříct. Šli jsme tedy do vedlejší místnosti. Rodiče si toho pro jistotu ani nevšimli. Jsem obvykle celkem stydlivá, ale dneska jsem byla celkem v náladě. Nebála jsem se všeho jako vždy. Ach, jak já miluju prázdniny, udělají že mě někoho jiného, zábavnějšího a tak.
Zasedla jsem ke klavíru. Začala jsem improvizovat, protože to mě nejvíc baví. Možná to zní trochu egoisticky, ale myslím, že mi to i celkem jde. Momentálně jsem myslela na oblohu. Na červánky při zapadající slunci. Na paprsky prostírající skrz mraky. A podle toho jsem i hrála. Netrvalo ovšem dlouho a přišla první kapka deště a za chvíli velký liják. Ty melodie v mé hlavě mě ovládaly a já je musela ztvárnit pomocí klavíru.
Celkem se divím, že mě těm chlapec zatím nezastavil.
Po chvíli hraní jsem začala zpomalovat, abych skladbu dokončila. V tom ale si vedle mě sedl on a začal hrát se mnou. Bylo to báječné. Prostě páni, neměla jsem slov. V tu chvíli jsem je ani mít nemusela, ale i tak to bylo něco úžasného.
„Promiň já.. Nechal jsem se unést"
„Vůbec mi to nevadí, strašně moc mě to bavilo!" mám ráda stydlivý kluky, jsou strašně moc roztomilí, ale i když skoro vůbec nic neřekl, začal mi vadit jeho váhavý projev.
„Nešla by jsi se mnou na rodiný ples? Jdou tam tvojí rodiče, ale nevím, jestli i ty. Ale vím že se známe a že máš plné právo mě odmítnout" řekl po chvíli.
„Ráda! Jen..nevadí že neumím tančit?" odpověděla jsem mu, i když jsem si to ani trochu nerozmyslela.
„Už bychom měli jít! Kde jsi?" volali jeho rodiče, když už byli na chodbě.
„Jistě že nevadí. Jenom promiň, já už musím jít"
A odešel.
