Z bláta před námi začal růst stromek. Teď už to byl strom. Pořád rostl. Byl opravdu velmi vysoký a také velmi široký.
Potom se najednou zastavil. Začalo to být celkem strašidelné, protože byla tma, všude tmavé stromy a také zvláštní zvuky.
„Co to..?"
„Šššst!" zasyčel na mě, než jsem se stihla na cokoliv zeptat. Rozhlížel se, jakoby nás někdo měl sledovat. Jeho pohled byl velmi nejistý.
„Pojď" vypadlo z něho, chytil mě za zápěstí a přitáhl je stromu. Značnou chvíli potom ohmatával strom a když to vypadalo tak, že něco našel, vrazil mi mojí ruku na příslušné místo v kůře. To bylo dost divný, co vám budu říkat. Potom bylo slyšet praskání dřeva a kousek od mé ruky se ten strom začal otevírat. Vypadalo to jako dveře.
„Na co čekáš!" řekl hrubým a nevrlým hlasem, když jsem se vzpamatovávala z toho, že jsou ve stromě dveře.
„Promiň, ale tohle mi nepřipadá zrovna normální" zareagovala jsem taky trošku naštvaně. „A kde mám vůbec rodiče? A kde jsou..?"
„Ššš, všechno ti to vysvětlím. Spíš ti to teda dojde samo, uvidíš. Ale teď mi prosím věř a vlez tam." řekl omluvným hlasem. Nevím, z čeho byl před tím tak nervózní. Ale teď se na mě koukal tak strašně krásně a upřímně. Z jeho očí ovšem číšila obava, ale i jistota zároveň.
Kdo to je? Wow, teď se ke mně naklání. Co si jako myslí. Ale láká mě ta představa, že by mě políbil. Už je jenom malý kousek ode mě. Když v tom jsme oba zaslechli zvuk jak kdyby do něčeho vrazil blesk, velmi jsme se lekli. On vypadal mnohem vystrašeněji než já.
„Honem!" vykřikl „dovnitř! Rychle!" pokračoval a tlačil mě tam. Mezi tím jsme uslyšeli několik dalších blesků nebo co to bylo. Když jsme vešli dovnitř rychle jsme za sebou dveře zavírali. Šlo to z těžka. Navíc dveře začali velmi pálit. Nechápu jakto. Ale bylo to tak. Nakonec, když se nám dveře podařilo zavřít, vzplanuly.
Byl to fialový oheň. Až nyní jsem si všila, že dveře stojí samostatně. Žádná zeď, šly obejít, a pomalu se vytrácely společně s ohněm.
„Co..co to..?"
„Zaklínadlo." odpověděl dřív, než jsem ze sebe stačila otázku vykoktat.
„Aha, a kde to jsme?" ptala jsem se dál, a ukázala jsem na nekonečnou pouš. Byla písčitá jako z filmů. Obloha byla světle fialová a pro mracích a slunci ani vidu.
„To by mě taky zajímalo" říkal a mezitím si položil ruku na zátylek „ měli jsme být teď ve tvém dětství. Měl to být vzpomínkový portál" chvíli se odmlčel a potom pokračoval „asi to prostě věděli".
Ruku oddělal ze zátylku a podíval se na spálené dlaně. Díval se na ně velmi soustředěně. Popáleniny pomalu mizly.
„Dej mi ruce." řekl a než jsem stihla zareagovat, sám si je vzal. Dívala jsem se mu vzpříma do očí. Mezi soustředěním na mé popálené ruce si asi ani nevšiml, že se na něj dívám. Moje rány začaly také mizet.
„Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se, protože už toho na mě bylo moc.
„Síla vůle" odpověděl svůdně a mrkl na mě.
Já se zasmála „A co teď budeme dělat?" pokračovala jsem.
Po zaznění mé otázky jakoby ho něco praštilo. Nedíval se na mě, ani na poušť, ale do prázdna. Měl vytřeštěné oči a mě bylo jasné, že vůbec neví.
„Já..no.. nevím. Odpusť mi to prosím."
„Nemůžeme se v klidu vrátit na ples?" „ Ne, to nemůžem." znovu se mi podíval vzpříma do očí. „Myslím, že bychom měli jít na sever"
„a jak to víš?"
„Věř mi"
