Andor se chvástal před davem Mittgarďanů, které donutil pokleknout, v ruce třímal zlaté žezlo, jenž svými kovovými pažemi objímali světle modrý kámen. „Lidé byli stvoření pro podrobení..." Lokimu jeho slova působili téměř fyzickou bolest, jak může někdo tak děsivě bezcenný jako Andor může něco takového vůbec vypustit z pusy. Krev se mu začala vařit. Andor byl se sebou spokojený, konečně před ním poklekli, i když to nebyl Asgardský lid, ale tohle mu prozatím stačilo, Thanos mu dal scepter, a dal mu možnost vládnout alespoň Mittgardu, ale dnes Mittgard zítra Asgard. Připadal si tak mocný, jako nikdy dřív, tentokrát tu nebyl Odin ani ten jeho blbeček Thor, aby mu to překazili, ani ta rudooká iluze, co vytvořila Friga. Nemohl si připustit, že Loki byl skutečnost, nemohl být. Řečnil si a najednou se jeden stařec zvedl. „Nezlomíme se tak snadno." Zachraptěl, Stařečkovi muselo být víc než sedmdesát, jeho tvář byla samá vráska, značně prořídlé vlasy nabrali šedou, místy bílou už před dlouhou dobou. Oči, to bylo to, co odporovalo věku, přes všechno čím byli svědkem, nikdy nezestárly, tak jako duše schovávající se za nimi. Andor se začal smát, teatrálně zvedl ruce a začal teatrální otočku. „Nikdo na téhle kouli bláta proti mně nic nezmůže." Byl v polovině otočky, když spatřil to monstrum, co ho pronásledovalo ve snech, on byl skutečný, nemohl být jen pouhou iluzí královny Asgardu, její moc sem nesahala, tohle bylo skutečné, Vysoká temná postava, stála bez jediného pohybu a modře žhnoucí oči upíral přímo na něj. Všechno mu začalo splývat, matně zaregistroval, že kousek nad ním se vznášel vrtulník Shieldu, na ně byl připraven, ale na to, co stálo před ním ne. Pokud se nemýlil, tak i pro něj byli Mittgarďané, cení. Teď se mu ten stařík hodí. Bleskově se otočil a soustředil se na energii proplouvající v žezle a poslal jí proti němu. Loki ztuhnul, je jedno, jak byl, rychlí tohle nezastaví. Zářící koule si razila cestu ke staříkovi, který se svojí smrt rozhodl přijmout jako praví voják a zůstal stát, tváří tvář smrti, rozhodl se nezavírat oči. Ale pak se před ním mihla červeno modr šmouha a energie se rozprskla o vibraniový štít. „Když jsem byl naposledy v německu, taky tu bal někdo jako ty." Postavil se před stařečka muž obvykle se na lidi koukající ze starých válečných plakátů. „Má pravdu, vzdej se rusovlásko." Kousek nad ním ve vzduchu poletoval muž schovaný v od hlavy k patě v červenozlatém brnění. Andor zrudl vzteky, barva jeho obličeje se tak začala tlouct s barvou jeho vlasů. Napřáhl žezlo a soustředil se. Než ovšem stačil dokončit myšlenku, Loki sevřel ruku, ve které držel žezlo v drtivém objetí dlouhých bledých prstů a dobře mířeným kopem do ramene, mu ho vykloubil. Andor zaskučel bolestí, vykloubená kost získala takovou sílu, že prorazila kůži a z rány se mu vyvalila krev. Loki silou veškeré vůle, kterou v sobě našel, potlačil vztek a chuť ho roztrhat na cáry přímo tady. Meč už během jeho proslovu schoval do pouzdra u pasu a byl za to rád, jinak by ho teď tahal z Andorova těla. Pohlédl na zaražené muže v pestrých barvách. Uklidnil se, oči přestaly zářit a ustálily se na bouřkově modro-zelené. „Myslím, že se právě vzdal." Prohlásil a šťouchnul do skučícího Andora.
