Touha po krvi

5.kapitola

Dala jsem si sprchu a šla spát. V noci mě probudil neuvěřitelný křik. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly 1:26 ráno.
Proč jsem mu sakra nedala roubík, pomyslela jsem si.
Sešla jsem do sklepa. Peter sebou škubal, řval a volal o pomoc.
"No tak sakra už drž hubu, stejně tě nikdo neuslyší!" křikla jsem vztekle.
V tu chvíli přestal křičet a škubat sebou.
"Ty nejsi taková. Nejsi. Jsi tichá a stydlivá, nejsi zvrácenej psychouš!" zněl dost hystericky.
Zasmála jsem se, chytila ho za vlasy a obrátila mu pohled na tělo Davida.
Naklonila jsem se k jeho uchu.
"Donutila jsem tě zabít nejlepšího kamaráda. Vážně nejsem zvrácená?" šeptla jsem.
Z očí mu začaly téct slzy.
"To, co jsme ti dělali, bylo špatné, ale to, co děláš ty, je horší! Jsi vrah!"
"Ne. Jsem jen posel spravedlnosti." usmála jsem se.
Chytila jsem ho za vlasy a praštila mu hlavou o topení. Byl v bezvědomí.
Svlékla jsem ho do naha a vytáhla na stůl. Nohy i ruce jsem mu přivázala k nohám stolu.
Došla jsem do kuchyně pro pár věcí, včetně studené vody, kterou jsem ho polila, aby se probral.
Zalapal po dechu. Když si uvědomil, že se nemůže pohnout, zvedl hlavu.
"Co to-.. Ne.. Ne! Prosím, ne! Co chceš dělat?!" začal panikařit.
Usmála jsem se, položila mu nůž na břicho a zapálila si cigaretu.
"Prosím, ne! Udělám cokoliv, ale neubližuj mi!"
"Ještě jsem ani s ničím nezačala a už prosíš o život."
"To je to, co chceš? Abych prosil o život?"
"Ne," zasmála jsem se, "chci, abys prosil o smrt."
S těmito slovy jsem mu cigaretu típla o koule.
Jeho bolestný křik se ozýval po celém domě. Ještě že ho rodiče kvůli věčným pařbám a orgiím nechali udělat zvukotěsný.
"Líbí se ti to?" šeptla jsem a zasmála se.
Strach a utrpení v jeho očích mluvilo za vše.
Ještě není konec. Tohle je teprve začátek.
Zapálila jsem svíčku.
"Ne, ne! Nedělej to!"
Začal mi lézt na nervy. Nasadila jsem mu roubík.
Prsty jsem mu otevřela oko, nahla svíčku a horký vosk mu začal téct do oka. Jeho tlumený křik byl slastí pro mé uši.
Nechtěla jsem ale, aby bolestí omdlel, tak jsem na chvíli přestala.
Jedním okem pozoroval, jak si brousím nůž.
Usmála jsem se na něj.
"Víš, nikdy jsem vám nic neudělala. Nikdy. Za celých těch 9 let jste neměli důvod dělat to, co jste dělali. Já pro to, co dělám, důvod mám. Tak kdo z nás je větší zrůda?"
Mlčel.
Postavila jsem se a s nožem v ruce šla k němu. Z těžka polknul.
"To nemůžeš!" zamumlal přes roubík.
Odpovědí mu byla hluboká řezná rána na břiše, pak další a další, po celém těle. Škubal sebou a snažil se křičet, což mu s roubíkem v puse moc nešlo.
"Shhh, ještě jsem neskončila." usmála jsem se s pytlíkem soli v ruce. Zhrozil se. Začal sebou škubat mnohem víc, až se stůl otřásal. Snažil se kopat, vysvobodit se.
Celé tělo jsem mu posypala solí a surově ji zatlačila do všech ran.
Ten křik.
Na chvíli jsem zavřela oči a užívala si jeho bolest, jeho utrpení.
Pak jsem popadla nůžky. Zběsile kroutil hlavou, ať to nedělám.
Mezi prsty jsem vzala jeho bradavku a pomalu ji začala stříhat. Prohnul se v zádech a dál křičel. Tekly mu slzy.
To stejné jsem udělala i s druhou bradavkou. Jeho tělo bylo kompletně zalité krví.
I na tyhle rány jsem mu nasypala sůl a zatlačila ji co nejhlouběji.
Věděla jsem, že zanedlouho umře na vykrvácení. Mohla bych jeho trápení ukončit a zabít ho, ale proč bych s ním měla mít slitování, když on ho se mnou nikdy neměl.
Sedla jsem si vedle něj na židli a sledovala, jak se z něj valí proudy krve. Pomalu ztrácel vědomí.
"Buenas noches." šeptla jsem.
To bylo to poslední, co slyšel.

Tak co, názory?