Touha po krvi

1.kapitola

Mé jméno je Amelia Rodriguez. Nenechte se zmást, nejsem žádná exotická kráska. Moje matka je američanka, která se na dovolené chytila španěla. Vyrůstala jsem v Americe, přesněji řečeno ve městě, které nikdy nespí. New York, město vrahů, sebevrahů, feťáků a úchylů.
Po otci jsem toho moc nezdědila. Vlastně vůbec nic.
Narozdíl od mého tmavého otce jsem mrtvolně bledá, stejně jako matka. Mám po ní i vlasy, dlouhé a havraní.
Ovšem záhadou je, po kom jsem zdědila oči. Zatímco otec je má hnědé a matka zelené, já je mám černé a hluboké. Vždy každému naháněli hrůzu. Říká se, že oči jsou dveřmi do duše. Pak tedy moje duše musí být temnější než nejtemnější noc.
Rodiče se o mě celých 17 let nestarali. Otec matku odjakživa bil a já se na to musela dívat. Když jsem jako dítě plakala, surově zbil i mě.
Ani ve škole jsem to neměla lehké. Od 1. do 9. třídy jsem musela snášet šikanu. V posledním ročníku, když jsem o sobě zjistila, že mě více přitahují dívky než-li chlapci, ještě se to zhoršilo. Nikdy se mě nikdo nezastal. Nikdy s tím nikdo nic neudělal. Domů jsem chodila uplakaná a s modřinami.
Na střední jsem nenastoupila. Nemohla jsem. Z toho všeho mi ruplo v bedně a skončila jsem u psychiatra, který mi diagnostikoval hluboké deprese a hraniční poruchu.
Když jsem dokončila základní školu, zůstala jsem úplně sama. Rok jsem nevyšla ven a rok jsem s nikým nemluvila.
Všechen čas jsem trávila na internetu, kde jsem hledala útěchu.
Našla jsem Michel. Krásnou dívku, do které jsem se zamilovala. Ta mě ovšem po pár měsících opustila kvůli chlapci.
Poté jsem objevila Veronicu. I ta mě po pár měsících opustila, rovněž kvůli chlapci.
Když jsem lásku zavrhla a vše vzdala, objevila se dívka. Dívka u které by mě ani nenapadlo, že pro mne někdy bude tak důležitá.
Zamilovala jsem do ní. Hluboce a bláznivě. A ona do mě.
Našla jsem štěstí, smysl života. Byla mi vším. Ale nakonec, před pár dny, mě i ona opustila. Po roce.
Zlomilo mě to. Zdrtilo. Prosila jsem ji o poslední šanci, ale neúspěšně. Zase jsem byla sama. Ale tentokrát už jsem to nezvládala. V návalu bolesti jsem spolykala všechny prášky, které jsem doma našla. Už jsem nechtěla žít. Proto když jsem se druhý den probrala v nemocnici, živá, zlomila mě ještě víc skutečnost, že jsem pořád na tomhle ohyzdném světě.
Když se mě lékař zeptal na někoho z rodiny či přátel, bylo jasné, že nikdo ani neví, že tu jsem. Kdybych umřela, nikdo by si ani nevšiml.
Po chvíli přemýšlení jsem si uvědomila, že necítím bolest. Cítím zlost a nenávist. Cítím to tak silně, že mě to trhá.
A pak mi to došlo.
Já trpěla už dost. Teď budou trpět ti, kvůli kterým jsem tu.

Ahoj! Vůbec jsem nečekala tak pozitivní odezvy k úvodu, takže vám velice děkuji! :-)
Nenechte se odradit touhle ne příliš zajímavou kapitolou, bylo třeba všechno uvést, představit a podobně. :-)