Touha po krvi

3.kapitola

Stála jsem tváří v tvář tyranovi, který mi 9 let ničil život. Mé tělo hořelo nenávistí a touhou po jeho krvi. Chtěla jsem, aby o ten svůj ubohý život prosil.
"Neznám tě odněkud?" pronesl najednou směrem ke mě.
Takže on si mě ani nepamatuje. Zničil mi život a nepamatuje si mě!
Potlačila jsem v sobě hněv a nutkání ho podříznout hned na místě a nechat chcípnout na vykrvácení.
Usmála jsem se a šla blíž k němu.
"O tom pochybuju." zkousla jsem si koketně ret.
"A co se poznat? Bydlím kousek odsud." tázavě nadzvedl obočí.
Přikývla jsem na souhlas, on mě chytil kolem pasu a vedl mě k sobě domů.
Se zhruba 160cm vysokým, zavalitým hnusákem po boku byla opravdu slast jít ulicí. Musela jsem se kontrolovat, abych se nepozvracela.
Po chvíli jsme došli k němu domů. Mohla jsem ho zabít hned na místě. Ale to já nechtěla. Chtěla jsem, aby trpěl, stejně jako já.
Seděla jsem na pohovce a on přišel s lahví šampaňského. Přesně jsem věděla, co dělat.
Když si na nějakou chvíli odskočil, našla jsem v koupelně prášky na spaní. Nožem jsem je rozdrtila a nasypala mu to do pití.
"Opravdu mi někoho strašně připomínáš." zasmál se, když se vrátil a sedl si vedle mě.
S kamenným pohledem jsem ho sledovala.
Najednou mu úsměv zamrznul.
"Proboha, ty js-.." než to stačil doříct, zabraly prášky a on usnul.
Ihned jsem se vydala zpátky k baru pro své auto.
Neopatrně jsem ho stáhla dolů po schodech a s trochou obtíží ho naložila do auta.
Cíl byl jasný. Můj dům.
Po pár minutách jsme dorazili na místo. Vytáhla jsem ho z auta a dotáhla až do sklepa.
Pevně jsem ho svázala a usmála se nad svým dílem.
Už zbývá jen čekat, až se vzbudí.

***

Zrovna jsem si brousila nůž, když se ze sklepa ozvalo volání o pomoc.
S úsměvem na rtech jsem sešla dolů.
"Co po mě chceš?!" zněl sebevědomě, ovšem to mu dlouho nevydrží.
"Chci, abys trpěl, stejně jako já. Chci, abys prosil o život. Aby ses přede mnou plazil a přál si, aby ses nikdy nenarodil."
V jeho očích jiskřil strach.
"Kdo jsi?" řekl roztřeseně.
Usmála jsem se.
"Ta, kterou jsi 9 let ponižoval a mlátil. 9 let jsi mi ničil život. 9 let jsem chodila domů s modřinami." cedila jsem skrz zuby.
"Amy..?" zeptal se nevěřícně.
"Amelie!" křikla jsem a on sebou leknutím cukl.
"Co se mnou chceš udělat?"
"Nejradši bych tě podřízla jak zkurvenou svini."
"Tak proč jsi to už neudělala?"
"Rychlá smrt je osvobozením, ne trestem. Mám pro tebe něco lepšího."
"Jsi zkurvenej psychopat!" strach v jeho hlase mě přiváděl do euforie.
Nasadila jsem mu roubík.
Nejdřív jsem ho chtěla jen umučit k smrti, ale teď mám lepší nápad. Bude trpět i psychicky, ne jen fyzicky.

Během psaní mě napadl nový způsob jeho vraždy, takže v příštím díle bude spousta akce. Přidám ho nejspíš ještě dneska. xx