KEEP CALM AND LOVE ME

8. chapter x

Vlhký vzduch se nesl ulicemi Londýna a já odkopl plechovku, která se rozkutálela a po pár metrech se opět ani nepohnula. Posmrkl jsem, schoval ruce do kapes a pokračoval stmívajícím se Londýnem dál k obrovské budově, které ode mě byla vzdálená asi necelou míli.

Nechtěl jsem cokoliv říkat Paulovi nebo si volat taxík. Prostě jsem vyšel zadním vchodem našeho domu ven, přelezl pár keřů a zamaskovaný se vydal k hotelu Fantasia.

Člověk by ani neřekl, jak je jednoduché se zamaskovat, aniž by na sebe strhl jakoukoliv pozornost. Procházel jsem kolem lidí s hlavou svěšenou a nikoho ani nenapadlo, že zrovna prochází člověk, kterého kdyby si vyfotily, shrábli by za to ohromný balíček peněz.

Odkopl jsem další plechovku a pohlédl na svůj mobil, který mi v mikině spokojeně zabručel spolu s přicházející smskou, kterou jsem ihned na to rozklikl.

„Držíme palce, brácho. xX“ Dočetl jsem a usmál se nad fotkou, kterou mi kluci poslali. Všichni byli rozvaleni na sedačce, kolem sebe měli Starbucksy popcorn a 4 velké pizzy. Zapomněli tam dopsat ‚a tiše záviď‘.

„Alespoň kousek té pizzy mi tam nechte :(„ Odepsal jsem a pohlédl před sebe, když v tom jsem si všiml, že jsem skoro u toho pověstného hotelu. Vlastně, ani jsem se nedivil, že je tu Chloe ubytována, viděl jsem přece jejich dům. A to auto.

„Ještě si to rozmyslíme:O Haha, pusu, Louis xx.“ Přišla mi další smska a já si sám pro sebe zabručel. Proč já radši nezůstal doma ..

Zatáhl jsem za dveře hotelu a vpadl do provoněné místnosti, ve které procházelo plno bohatých lidí, většinou to byli starší podnikatelé se svými mladými manželkami.

Sundal jsem si kapuci a došel k informačnímu stolečku, i kterého postávala vysoká blondýnka, která se na mě usmívala. Úsměv jsem jí vrátil a znovu se rozhlédl kolem sebe. Opravdu tu je Chloe ubytována?

„Budete si přát?“

„Mohl bych se zeptat, na kterém pokoji bydlí slečna se jménem Chloe? Je z Mexika.“ Zadrmolil jsem, protože jsem si uvědomil, že vlastně ani neznám její příjmení. Mohlo mě napadnout se jí na to zeptat, když už jsme spolu byli na titulkách časopisů.

„Chloe Fields .. ?“ Pohlédla na mě blondýnka a já kývl hlavou i přes to, že jsem nevěděl, jestli je to vůbec ona.

„Momentálně ve svém pokoji není, je ve staré tělocvičně.“

„A kde?“

„V tomto patře, půjdete tudy, rovně a poslední odbočka vpravo. Jsou tam jedny velké dveře.“ Rozpřáhla se žena a ukazovala mi směr, kam mám jít. Jen jsem kývl, poděkoval jí a vydal se ke staré tělocvičně.

Ale co sakra Chloe dělá v tělocvičně? A ještě k tomu staré? Cvičí? Ne, ta tělocvična přece nemůže být udržována. A je vůbec pravda, že tam je?

Otázky se mi honily hlavou a já pořád nechápal, proč by chodila do nějaké staré tělocvičny, když o kousek dál má obrovskou, novou. Až teprve, když jsem zvolil odbočku do pravda a zastavil se před obrovskými dveřmi, za kterými jsem slyšel piano a zpěv, došlo mi to.

Věděl jsem hned od začátku, že lhala. Zpěv nikdy nikoho neomrzí.

„Told you I was better off without you, without you .. Told you I was better on my own, alone .. And that I didn't want you, and I didn't need you, and I didn't want your love ..“ Pomalu jsem došel ke dveřím a zaposlouchal se do jejího dokonalého hlasu. Úžasné zpívala, každý tón měla položený skvěle, výšky byli krásně čisté. Nechápal jsem, proč s tím soutěžením přestala. Porazila by i mě.

„But I guess that I was wrong, wrong, yeah .. But I guess that I was wrong .. So I walked for you..“ Nechtěl jsem rozrazit dveře a vyrušit ji, bylo mnohem lepší ji poslouchat za dveřmi a vychutnávat si ten krásný pocit. Tak takhle nějak se musí cítit naši fanoušci. Je to úžasný pocit.

Najednou všechno utichlo a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, ucítil jsem bolest v noze a setkal se s jejím obličejem. Jakmile se tak stalo, všechna bolest pominula. Tedy jen na mini vteřinu.

„Nialle! Jsi v pohodě?“ Skácel jsem se na zem a hladil si své prsty na nohou, do kterých mi obrovskou silou pomocí větru, narazily dveře, které Chloe otevřela.

„V pohodě.“ Snažil jsem se vstát, ale bohužel jsem to sám nedokázal. Ta noha bolela jako čert. Díky té bolesti jsem si však byl jistý, že ji alespoň nemám zlomenou.

„Neumíš lhát.“ Uslyšel jsem nad sebou její hlas, a když jsem ucítil na svém těle její ruce, snažil jsem se opět zvednout, což se mi konečně povedlo.

Přehodila si mou ruku přes rameno a vydala se semnou pomalu zpátky, odkud jsem vyšel. Po chvíli se zastavila u výtahu a zmáčkla malý knoflíček, přivolávající výtah. Opřel jsem se o zeď a bolestí vydechl.

„Co si tam vůbec dělal?“

„H-Hledal jsem tě.“ Zadíval jsem se jí do očí a všiml si, že se zarazila. Když však přijel výtah, oddechla si a pomohla mi do něj, přičemž stiskla tlačítko osmého patra. Ta se výšek nebojí, bych řekl.

Celou cestu výtahem jsme promlčeli. Nebyl jsem si jistý, co v této situaci říct a všiml jsem si, že ona měla stejný problém. Tak, jako jsme si oba oddechli, když se ozval zvonek, rozevřeli se dveře a já už pomalu poskakoval za Chloe na pokoj.

**

„Nehýbej se chvilku. Nialle, nehýbej se.“ Znovu mě napomenula Chloe a já si povzdechl a zadíval se na obvaz, kterým mi Chloe svazovala nohu. Co o tom řeknu klukům? Zase se my vysmějí, měl bych si zvykat.

„Lhala si mi.“ Zadíval jsem se na ní, když konečně dokončila svou práci a já se normálně posadil. Jen si spravila drdol na hlavě a vzdychla, oči pořád upřené na místo, kde ještě před chvílí byli moje přeražené prsty.

„Proč?“ Nečekal jsem na žádnou její odpověď a ptal se dál. Pomalu se zvedla a zastrčila si ruce do kapes kraťasů, které měla na sobě. Všiml jsem si, že je na její tričku napsaný kousek naší písničky ‚Rock Me‘. Tyto trička se mi začínaly líbit.

„Nechci o tom mluvit.“

„Nikomu to neřeknu, přísahám.“

„O to nejde, ale ..“ Zadrhl se jí hlas v krku a já zpozorněl. Všimnul jsem si, že se jí chce brečet. Kdybych tu nebyl, určitě už by jí tekly slzy po tvářích.

Znovu se zhluboka nadechla a svými dlaněmi objala své tělo, které, jak jsem si všiml, že začalo třást.

„Chloe ..Chloe? V pořádku.“ Snažil jsem se ji uklidnit, nahnul se k ní a naznačil jí, aby si vedle mě sedla.

Asi to nebyl zrovna dobrý nápad o tomto mluvit.

„Zapomeň na to.“ Prohodil jsem, snažíc se jí uklidnit hlazením po zádech. Divil jsem se, že slzy pořád držela v sobě. Vybavil jsem si dnešní odpoledne s Harrym. Tohle bych ani já nevydržel.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o mém bratrovi?“

„Ano..“ Zamyslel jsem se a vzpomněl si na fotku na nočním stolku.

„No víš .. on .. stalo se mu něco hrozného.“