KEEP CALM AND LOVE ME

10. chapter x

Vím, že jste museli čekat dlouho, ale vynahradím vám to dlouhou, novou kapitolkou:) Snad jste na mě nezanevřeli! :*

btw. dopsala jsem Fire Starter, zítra ho přidám:**

Beb.

CHLOE:

Nadechla jsem se a zakašlala. Před tím, než jsem otevřela oči, jsem se chytila za hlavu, která mě neskutečně bolela a vydala tichý vzdych. Nechtěla jsem vzbudit rodiče.

Když jsem však otevřela oči, místo mé postele jsem ležela na čistě bílé posteli, u které postával krásný blonďáček, co se na mě usmál.

Nemohla jsem si pomoct, ale tak strašně mi někoho připomínal.

„Ránko, bonbónku. Přinesl jsem ti nějaké sladké na chuť no a taky pečivo a růže ..“ Začal mluvit a já zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči.

„Nialle?“ Jeho výraz se z usměvavého změnil na nechápavý a položil zpátky na stůl čokoládu, se kterou mi před chvílí mával před obličejem.

„Ano, jsem to já. Seš v pořádku, Chloe?“

„Jak si se sem dostal? A jak já?“

„Uhodila ses do hlavy. Nebo tě někdo uhodil. Zavezl jsem tě sem.“

Přisunul si židli blíž k mé posteli, ale já se odsunula na druhý konec postele a vysloužila si od něj pozvednutí pravého obočí na jeho krásné tvářičce.

„Ne, ty nejsi Niall. Niall je přece v Londýně a zpívá s klukama a .. určitě nemá rovné zuby, to bych věděla. A ty musíš být starší, jak on! Nevypadáš na to, že by ti bylo 17.“

„Chloe .. jsem to já, je mi 20 a ty seš má přítelkyně a ..“ Odmlčel se a místo toho, aby dořekl větu se ke mně přiblížil a jemně se dotkl mé tváře.

Viděla jsem, jak se snaží držet slzy. Ale proč? Vždyť ho neznám! A co dělám v nemocnici? Co se to tu děje?

Blonďáček otevřel dveře od mého pokoje a někam odběhl. Zalapala jsem po dechu a lehla si pohodlněji na svou postel. Třeba už jen neměl výmluvy a nevěděl co říct, aby si ze mě udělal srandu a já mu skočila na všechno, co řekl.

Když už jsem si myslela, že se opravdu nevrátí, chtěla jsem si stoupnout a odejít odsud domů. Vždyť dnes musím do školy. A ví vůbec rodiče o tom, že tu jsem? Caleb by mě mohl vyzvednout, stejně by měl jet do práce.

Místo toho však mé oči opět zahlédli toho blonďatého chlapce s nataženýma rukama a smutným výrazem, když spolu s doktorem mířili k mému pokoji. Zamračila jsem se.

„Tady ten kluk se vydává za Nialla Horana a já stále nechápu, jak jsem se sem dostala! Vysvětlí mi to někdo?“ Možná jsem zvýšila hlas o trochu víc, než jsem měla v plánu, ale opravdu jsem byla naštvaná.

„Chloe, prosím, lehni si zpátky na postel. Utrpěla si vážný otřes mozku a podle toho, co mi tu Niall říkal nebo spíš celo cestu vykřikoval, si, no ..“

„Co?“ Znovu jsem se zamračila, ale vlezla zpátky do postele.

„No, přišla si .. o svou paměť. Mohla bys mi prosím říct, co si včera dělala?“

Vyděšeně jsem se na něj zadívala a nadechla se. To není možné, ne, nemohla jsem přijít o paměť. Nemohla!

„Včera večer běžel X-Factor. Finále, řekla bych. A pravý Niall Horan byl přede mnou na obrazovce spolu s ostatníma klukama a zpívali. 17. Červen, myslím?“ Zapřemýšlela jsem a zdůraznila slovo ‚pravého‘. Ten kluk tomu však nevěnoval moc pozornosti, rychle vytáhl mobil a napsal někomu rychlou smsku.