KEEP CALM AND LOVE ME

7. chapter x

Usrkl jsem si z plechovky Pepsi Coly a hypnotizoval velké, moderní hodiny, visící naproti mně svýma modrýma očima. Sakra, jsem tak hrozně nervózní. Vlastně proč sem vůbec jezdí? To neviděla ty noviny? To neviděla ty hnusné komentáře na twitteru? Nenáviděl jsem se za to, co se během posledních 3 měsíců stalo. Za všechno jsem mohl já, strašně mě mrzelo, co se stalo. Ale ona to nesměla odskákat. Ale co bude teď? Začne to nanovo. Ne, nesmím se s ní setkat. Musím se jí vyhýbat.

Znovu jsem se podíval na hodiny a povzdechl. Půl osmé. Opět. Celou věčnost už je půl osmé. Podle Harryho výpočtů by tu z Mexika měla být kolem osmé hodiny, jestli má teda v plánu se stavit. Modlil jsem se, ať to v plánu nemá, protože už bych opravdu nevěděl, jak se vymluvit. Já ji opravdu nechci ublížit .. nechci ublížit žádné fanynce.

„Tik, tak, tik..“

„Hej, Nialle, dáš si Nandos?“ Cukl jsem s sebou, když jsem uslyšel z chodby křik a Liamův hlas. Oddychl jsem si. Alespoň takto mi to rychle uteče.

Sebral jsem Harrymu z ruky zabalené jídlo a pustil se do něj. Snažil jsem se jíst pomalu, aby ten čas utekl rychleji, ale nešlo to. Minuta se táhla za minutou.

„Tik, tak, tik, tak ..“

„A dost.“ Dojedl jsem a rychle se postavil, přičemž jsem na čele ucítil studený pot. Měl jsem nervy, jak prase z obyčejné Directionerky, která mě naučila se na svět dívat jinýma očima.

„Nesnáším ty hodiny, jdu do pokoje.“ Vysloužil jsem si nechápavé výrazy od kluků a zabouchnul se ve svém pokoji. Jak můžou být tak klidní? Jak to můžou tak dlouho vydržet? Jo, vlastně .. oni se nám nezamilovali.

Sedl jsem si na postel, hrál si s prstama a čím dál rychleji poklepával nohou. Bože, Nialle, uklidni se.. Je to jen holka, nic strašnýho.

Uslyšel jsem zvonek a hrklo ve mě. Srdce mi málem vyskočilo krkem, jak jsem se lekl a pomalu se přiblížil ke dveřím. Slyšel jsem kroky k hlavním dveřím a taky hlasy .. a potom hlas, pod kterým se mi podlamovali kolena a tvořil úsměv na rtech. Ona je tu .. opravdu tu je ..

Ne, nemohl jsem teď jen tak vyjít a usmát se na ni. Opustil jsem ji, nechal snášet urážky a teď tam jen tak nakráčím? To bych byl dobrej debil.

Trošku jsem pootevřel dveře a nakoukl na chodbu. Stál tam Liam a taky přímo v místě, kde stát neměl. Neviděl jsem na ni.

„Liame, uhni.“ Zašeptal jsem si pro sebe a alespoň začal zkoumat to, co jsem viděl. Měla na sobě kosmické legíny a černé boty na vysokém podpatku. Nehty ji svítili fialově, jako barvy na legínách a měla malou, černou tašku přehozenou přes rameno. Jakmile se Liam trošku pohnul, zkameněl jsem. Byla ještě krásnější, než minule. Měla natočené a natupírované, dlouhé vlasy a všiml jsem si, že je má přebarvené na tmavší hnědou. Její nádherné, modré oči vynikali pod nánosem řasenky, které ji dělali krásné, dlouhé řasy. Tričko měla filtrované s velkým výstřihem, který musel všem čtyřem klukům tam, na chodbě dělat hodně dobře. A ten její dokonalý úsměv...

Došlo mi, že já jediný jsem schovaný, protože jsem si všiml každého z kluků, kteří ji objali, a povzdechl jsem si. Mám tam jít? Přijela přece za mnou.

„A kde je Niall?“ Opět to řekla. Tím svým sladkým hlasem řekla mé jméno. Měl jsem chuť doběhnout za ní, chytit ji do náruče a už nikdy nepustit. Ne, sakra Nialle, to nemůžeš! Pro dobro skupiny, pro dobro všech.

„Niall?“ Všichni pohlédli směrem k mým dveřím a já se rychle odtáhl a ztuhl. To bylo o fous.

Nialle, otevři ty dveře. Dělej, snaž se.

Nadechl jsem se a stiskl kliku, kterou jsem potáhl do zadu a sklopil hlavu.

Cítil jsem jejich pohledy na své postavě a pohlédl do její tváře. Její výraz mě překvapil. Usmívala se na mě a snažila se normálně nadechnout a vydechnout.

„Chloe.“ Řekl jsem a neubránil se úsměvu. Její tělo mi vpadlo do náruče, já ji objal a nasál její sladkou vůni. Byl to tak úžasný pocit ji zase cítit, vnímat, držet. Až teď mi došlo, jak strašně mi chyběla.

„Stýskalo se mi.“ Zadrmolila mi do ucha a já ji stiskl ještě více k sobě.

„Mě taky.“ Zašeptal jsem a neubránil se úsměvu. Chtěl jsem, aby tu zůstala, skrytá před fotoaparátama, aby byla jen semnou. Napořád.

„Mohla bych s tebou mluvit?“ Hrklo ve mně. Moc dobře jsem věděl, o čem chce mluvit. Pustil jsem ji z objetí a nechal ji vejít do svého pokoje. Smutně jsem se usmál na kluky a pomalu zavřel dveře do pokoje.

„Je mi to líto.“ Otočil jsem se na ni a sledoval ji, jak si sedá na postel a prohlíží si můj provizorní pokoj. Nic moc jsem tu neměl, bydleli jsme tu s klukama jen skrz turné, když jsme měli volno nebo když jsme spolu chtěli strávit nějaký ten týden. Její oči se zastavily u těch mých a já si povzdechl. Byla tak krásná.

„Neomlouvej se. Bylo mi to jasné, že to takhle dopadne. Ale nečekala jsem, že to bude tak .. rychlé.“ Zasekl se jí hlas v krku a já se opatrně posadil vedle ní a chytil její ruku do svých dlaní. Pohlédla mi do očí a usmála se. Nebyl to pravý úsměv, poznal jsem to. V jejích očích jsem našel smutek a vybavil si pár probrečených nocí. Bylo mi to tak líto.

„Nialle .. ale já nechci, aby to skončilo.ů Její dokonalý hlas, který pronesl tuto větu, mě zarazil. Nechce? Co teď? Co budeš dělat, Nialle?

Povolil jsem její ruku a zadíval se na své Supry .. zvláštní, nikdy mi nepřišli tak zajímavé, jako právě tuto chvíli.

„Asi už půjdu .. bydlím v hotelu Fantasia, je to kousek odsud. Budu tu celý týden,  kdyby jsi něco potřeboval. Nebo kluci.“ Pomalu vstala, nadechla se a já na ni stále hleděl. Co mám dělat? Sakra co mám teď udělat?

Sledoval jsem, jak její ruce stiskli kliku, otevřela dveře a vyšla z nich, přičemž na mě ještě jednou pohlédla.

„Já nemůžu, Chloe. Pro tvé dobro. Pro dobro všech. Já tohle prostě nemůžu.“ Zašeptal jsem a sklopil hlavu. Cítil jsem slané slzy, které se mi drali na povrch. Snad nebudeš brečet před holkou, ty srabe?!

"Já to chápu. Sbohem, Nialle." Uslyšel jsem její hlas, a když jsem po chvíli zvedl hlavu, už byla pryč. Co jsem to udělal?

Posmrkl jsem a tričkem si utřel slzy, které mi stekly po lících. Udělal jsem to pro dobro skupiny a fanynek. Nemohl jsem to udělat jinak.

„Kde je Chloe?“ Došel jsem do obývacího pokoje a zmateně se složil do křesla naproti Zaynovi, který na mě upřeně zíral a já na něj hodil nechápavý pohled.

„Už odešla .. co je?“

„Jak si to zvládl?“

„Nechal jsem ji být .. nechci jí ublížit.“

„Myslím si, že odmítnutí ji bolelo více.“ zacukal jsem koutky a pohlédl na televizi, ve které zrovna vyhlašovali nejlepšího herce roku. Opět nějaké předávání cen.

„Hňupe.“ Zaculil se Louis a já po něm hodil nenávistný pohled. Snad vím, co dělám! Nebo ne?

„Nialle!“ Zvedl jsem se ze sedačky a došel k Liamovi, který na mě mával z kuchyně. Znudeně jsem se opřel o linku a čekal, co řekne. Bude si ze mě dělat srandu? Nebo mě začne poučovat? No, jak jinak.

„Spletl jsem se.“ Uslyšel jsem vedle sebe jeho hlas a zadíval se na jeho vážný výraz. Cože?

„Nenech ji odejít. Bojuj o ni. Zasloužíš si ji po tom všem.“ Upřeně jsem na něj hleděl a nenacházel slova. On to opravdu řekl?

„Už je pozdě.“ Znovu jsem si povzdychl a smutně se na něj usmál. On jen zakroutil hlavou a jemně mě praštil do ramene.

„Nikdy není pozdě. Utíkej za ní.“