KEEP CALM AND LOVE ME

1. chapter x

„Harolde .. Harolde .. Haroldee..“

„Ještě jednou mi tak řekneš a ..“

„A co, Harolde?“ Zasmál jsem se a nastavil své dlaně, do kterých jsem chytil pytlík s brambůrkama a uculil se.

„Tak si je nech.“

„Stejně si mi je ukradl.“

„Lháři!“ Zaslechl jsem Harryho smích a na poslední chvíli uhnul před polštářem, který po mě Harry hodil. Když si všiml, že se netrefil, vzdychl si a opět se vrátil ke svému seriálu, který v televizi sledoval.

Rozhodl jsem se ho už nedráždit, nějak mě na to s tím pytlíkem brambůrek v rukou, co tak krásně voněli po slanině, přešla chuť a síla.

Pohodil jsem polštář zpátky k Harrymu a zabouchnul se ve svém hotelovém pokoji. Má velká ruka  popadla hrst brambůrek z pytlíku a narvala mi je do pusy. Jak já jídlo zbožňoval.

V pravé ruce jsem svíral sáček slaninových brambůrek a levačkou otevřel obrovské okno v pokoji, popadl kytaru a sedl si k němu. Ovál mě teplý letní vánek a já se zahleděl do dálky. Žádný křik ani pláč, náš plán vyšel. Po dlouhé době můžu relaxovat v okně, aniž by si toho kdokoliv všiml. Náš plán ‚ztratit se světu‘, který jsme s klukama pro dnešní ubytování vymysleli, byl excelentní.

Odložil jsem brambůrky a začal vybrnkávat neznámou melodii, přičemž mé oči upoutaly velké červánky na obloze. Hledal jsem mezi nimi nějaký obraz, čekoholiv. Rád jsem pozoroval mraky a sledoval jejich měnící se tvary, má fantazie vždy něco z těch tvarů vykouzlila a mě to upoutalo. Vzpomněl jsem si na Mullingar. Tohle jsem dělal každý den před tím, než jsem vůbec šel do X-Factoru. Jen si tak sedl na verandu s kytarou, hrál a pozoroval dění kolem sebe. Někdy mi takový život chybí. Ten klid a svoboda.

„Ale no tak, mami.“ Z mého myšlení mě vyrušil cizí ženský hlas, stojící venku pod mými okny. Jen jsem potichu odložil kytaru a mírně se v okně skrčil.

Já vím, špehovat se nemá, ale co takhle špetka zase toho normálního života?

„Mami, neboj se, zvládnu to.“ Vzdychla a já ještě více nastražil uši. Z mobilu, který držela v ruce a mluvila do něj, jsem však nic nepochytil.

„Aréna je hned za rokem. Nic se mi nestane .. Ano, vyfotím ti je. Ano. Hm .. mami, musím jít, nechci celý koncert prostát venku v řadě. Dobrou.“

Poplach, Directionerka. A jde na dnešní koncert. Ale co tu dělá takto sama, uprostřed malé uličky, o které jsem ani nevěděl, jestli má nějaký východ? Tato ulička byla zřejmě pro pracovníky hotelu, vyhazovali tu úplně všechno a ona tu stála jen tak, ve svetříku a schovávala si mobil do tašky.

Trošku více jsem vykoukl, abych na ni dobře viděl. Byla krásná. Měla dlouhé, hnědé vlasy, natupírované zřejmě proto, protože jich měla málo a chtěla jim dodát objem. Také trošku zaoblenou postavu a krásné, modré oči, které tikali někam dozadu uličky a něco nebo někoho hledali.

„Tady jsi.“ Usmála se a já zpozoroval její rovnátka. Byla roztomilá. Nastavila náruč, do které jí vběhl malý pes. Když jsem si ho pozorně prohlédl, vzpomněl jsem si na to, že se toulal před hotelem dnes ráno, když jsme sem přijeli.

„Jak se dnes máš, broučku? Přinesla jsem ti něco k jídlu.“ Znovu se usmála, pohladila ho po hnědé srsti a vytáhla z tašky sáček, ve kterém se schovávali nějaké dobroty pro psa, který se do toho s chutí pustil.

„Oh .. zítra se znovu vrátím, ano? Nechám ti něco ze snídaně.“ Pravila, když vytáhla mobil a podívala se, kolik je hodin. To samé jsem udělal i já. Měl jsem přibližně 20 minut na to, nachystat si věci a společně odjet s klukama do arény. A 20 minut pro mě nebyl dostatečný čas.

Ještě jsem rychle koutkem očka kmitl k dívce, která pohladila psa, který si spokojeně žral a opatrně zavřel okno, abych ji nevyděsil. Byla tak roztomilá.

„Nialle! Sbal si věci, vyrážíme!“ Uslyšel jsem Louiho hlas a pobral pár nezbytností, které by mi na koncertu chyběli. Když jsem vyběhl ven a nabral si poslední hrst brambůrek do pusy, sledovali mě na chodbě pět párů očí a nechápavě tikali po mé postavě.

„Co je? Jdeme.“ Hodil jsem po nich nechápavý pohled a mé oči zamířili na Louise, který se začal smát, čímž vyprskl na Harryho vodu, kterou zrovna pil.

„Jestli hodláš jít ve svých sexy trenkách se čtyřlístkama a bosky pak .. jo, můžeme vyrazit.“ Prohlásil směšně Liam a já pohlédl dolů a poté hned na Lou, která se culila a upravovala Louisovi vlasy, když se předkláněl, aby se mohl pořádně nadechnout.

Pohodil jsem obě tašky, co jsem držel na zem a znova vběhl do svého pokoje a začal hledat ve svém kufru nějaké džíny. Když jsem je našel, navlékl jsem se do nich a rychle si nazul bílé Supry. No a co? Vždyť tohle se může stát každému!

Celou cestu v autě si ze mě kluci dělali srandu a Lou se jen culila a psala Tomovi smsky, jestli je Lux v pořádku. Chytal jsem nervy! Když sedíme v pokoji a já si uprdnu, nikdo už se tomu nesměje a jakmile si zapomenu kalhoty, tak je to vtip století?

„Moc bych se nesmál, mám takovej hlad, že až přijedeme domů, vyjím celou ledničku a víte, co moje zažívání dělá, když se přecpu.“ Vítězoslavně jsem se usmál, protože jsem věděl, že tohle zabere. A taky že jo. Všichni z nich se přestali smát a my v tichosti dojeli k zadnímu vchodu koncertní haly a vběhli do místnosti s našimi kostýmy, do kterých jsme se převlékli. Lou nás všechny ještě trošku upravila a když došla řada na mě, neubránila se zahihňání.

„Hahaha.“ Naznačil jsem bez jakéhokoliv humoru a ona se přesunula k Louisovi. Popadl jsem do ruky mikrofon a čekal na všechny kluky, abychom konečně mohli vyjít na podium, ze kterého se ozýval šílený křik.

Byla to jak slast, tak i bolest pro mé uši. Ten křik dokazoval, že někým jsme a kolik lidí nás podporuje a pořád jich narůstalo. Bylo úžasné tohle zažívat, avšak už po těch pár letech mě nějak přestalo bavit usmívat se na ječící holky, které na mě křičí, že mě milují. Dřív mi to dělalo obrovskou radost, vážil jsem si každého fanouška, co jsme měli, ale po tom čase jsem si na to jednoduše zvykl a omrzelo mě to.

To ale neznamená, že naše fanoušky nemiluju. Jsou pro mě a kluky úplně vším. Bez nich bychom tu nebyli.

„Tři, dva, jedna, jdeme! Dáme do toho všechno!“ Utvořili jsme s klukama kolečko a odpočítávali si vstup na podium.

Běžel jsem jako poslední, takže jsem měl ještě čas trošku o tom všem přemýšlet, v hlavě mi však pohrávala pouze jedna myšlenka – najdu ji v tom davu? A když ne, tak co? Budu zklamaný?

Když byla konečně řada na mě, pořádně jsem se nadechl a vběhl na podium, kde mě oslepily záře reflektorů a ohlušil dav šílených fanoušků. Ano, tohle je moje práce. Být součástí skupiny One Direction.