KEEP CALM AND LOVE ME

18. chapter x - THE END

Všude kolem cítím bolest, smutek a beznaděj. Když pohlédnu na její rodiče, je mi jich ještě mnohem více líto.

Stojím ve svém černém obleku a slyším, jak nad mou hlavou poletují ptáci. Někdy v dáli tluče do stromu datel a kousek odsud parkuje auto.

To všechno jsem v tom nesnesitelném tichu slyšel a nesnášel jsem to. Nesnášel jsem stát nad hrobem své lásky, nesnášel jsem ten zasranej oblek, do kterýho jsem byl navlečenej. Nesnášel jsem tuto kapitolu svého života.

Mužská ruka mi spočinula na rameni a já se otočil a spatřil Liama s bolestným výrazem. Až teprve teď jsem si uvědomil, že mi tečou slzy. Chtěl mě uklidnit. Snažil jsem se pousmát, avšak místo toho se na mé tváři objevila nepěkná grimasa.

Poslouchal jsem proslov kněze a nesnažil se myslet na to vytáhnout ji z té rakve a odnést si ji domů.

Umřela ihned týden potom, co dostala ten záchvat, který rozběsnil celou nemocnici. Po pár dnech už ani nemohla chodit, ani mluvit.

To, na co myslela, jsem jí musel vyčíst z očí, které na mě upírala klidně i půlku dne. Bylo to děsivé, ale aspoň jsem věděl, že tu semnou pořád je.

Teď už není. Je na místě, kde jí bude mnohem líp. A za tohle všechno můžu já.

Sakra, neměl jsem jít za ní z toho zasranýho hotelu. Kdybych tam nebyl, nic by se nestalo a ona by žila. Sice beze mě, ale žila.

Nesnášel jsem se za to. Do konce svého života si to budu vyčítat. Každý den si to budu připomínat a každý den za to budu pykat. Kvůli mému výběru někdo zemřel a to už se nedá vrátit jako nepovedený koncert.

Přešlápl jsem z nohy na nohu a držel slzy. Už jsem toho probrečel tolik, už kurva nesmím. I když si Chloe zaslouží biliardu slz, které bych pro ni vybrečel, kdyby chtěla.

Rakev se pomalu spouští do vykopané hlíny a já cítím, jak mě nadobro opouští. Držím květinu, hraju si s ní a až teď si všimnu, že má hroty a mé ruce jsou celé od krve. Ale necítím to.

Jakmile rakev zastaví na svém místě, hážu růži do hrobu jako první. A odcházím. Nečekám na nic dalšího a prostě jdu ke svému autu. Musím pryč. Hned teď.

Sednu si do auta a rozbrečím se jako malý děcko, mlátící do volantu. Je pryč. Ona je opravdu pryč.

„Nialle,“ uslyším ve své hlavě její hlas, ale snažím se ho odehnat, protože vím, že už začínám bláznit.

I když bych si to zasloužil. Zasloužil bych si strávit celý svůj život zavřený v pokoji, obklopený jí a její parfémem. Byl bych s ní a byl bych šťastný.

Dochází mi, že za nic v životě odsud nedokážu odjet. Ne sám.

Prozváním Louise a čekám na jeho odpověď, která je téměř okamžitá.

„Nedokážu řídit.“ Zafňukám do telefonu a Louiho hlas je vážný a plný smutku. „Hned jsem tam.“

Přesedám si na stranu spolujezdce a chce se mi spát. Ale oči zavřít nesmím. Vím, že by se mi zdálo o ní.

Uslyším bouchnutí dveří a vím, že Louis nastoupil.

„Potřebuju domů.“ Zašeptám s očima upřenýma na hřbitov před námi. Louis startuje a my vyrážíme.

A já nevím, co mám dělat. Přeju si umřít.

********************************************

A je to tady.

21 916 slov (včetně Epilogu) a skoro celý rok psaní .. no a jsme u konce.

Upřímně, kdo tohle očekával na začátku povídky? Povídka začala tak strašně vesele a skončila smutně. Já upřímně taky nevěděla, co se stane na konci, když jsem podívku začala psát:D Ale docela se mi hodí i k názvu povídky a tak nějak jsem to zformulovala:)

Vím, že tuto povídku moc lidí nečetlo a taky doufám, že se to změní poté, co ji ukončím, protože hodně lidí čte jen ukončené povídky. Nemyslím si, že je to jedna z mých nejlepších povídek, ale zase nemůžu říct, že na ni nejsem pyšná. Každý spisovatel je snad pyšný na to, že dokončí svou povídku a lidi si ji přečtou a okomentují .. a oni ví, jaký z toho mám pocit ♥

Takže je tu konec, dneska kolem poledne přidám ještě Epilog, slíbila jsem, že ho přidám dneska večer, ale jdu do práce a nevím, jestli se mi bude chtít sem večer chodit:D:)

UŽÍVEJTE POSLEDNÍ DÍL, MILÁČCI, KOMENTUJTE, HVĚZDIČKUJTE ♥

********************************************