Dokonalost

14

Přišel jsem k ní domů.
Vím, kde bydlí. Protože to ví snad všichni.
Zvonit jsem nechtěl, ještě by měla problémy. Tak jsem ze země vzal pár malých kamínků a házel je na její okno. Dokud jsem konečně nezaregistroval pohyb.
Otevřela okno, vyklonila se a vykulila oči překvapením.
„Co tady kruci děláš?!" skoro zašeptala.
„Potřebuju ti něco ukázat," vykřikl jsem.
„Pššt. To mi to nemůžeš přestat lézt do života?" zeptala se.
„Ne. Teď bacha. Lezu nahoru," odfrkl jsem.
„Cože?! Zbláznil ses?!" vykřikla. Já na to ale nereagoval, protože jsem se soustředil, abych nespadl ze stromu.

„Tak co tu chceš," procedila skrz zuby se založenými pažemi a strachem v očích, když jsem přišel. Musel jsem se uchechtnout.
Udělal jsem krok k ní, ale ona na oplátku krok ode mě. Zopakoval jsem krok a ona taky.
„To se mě jako bojíš?"