Dokonalost

20

Vycházela jsem z domu směrem do školy. Jak mě se tam dneska nechce. Všichni mi budou nadávat a posmívat se mi. Ale dnes musím být silná a ignorovat to. To půjde.
Zamykala jsem dveře, když v tom mi někdo překryl oči. Strašně jsem se lekla, a tak jsem z reflexu zakopla nohu za sebe. Slyšela jsem hlasité Au společně se smíchem.
„Takhle jsem si to teda nepředstavoval," zasmál se... on.
Hned jsem se začala omlouvat a přitom trochu smát. Po chvilce společného smání on ale zvážněl.
„Co kdybychom byli přátelé?" řekl mi.
Vážně?
„Zničíš mi život a ještě chceš být můj přítel? Trochu moc, nemyslíš?" odpověděla jsem.
„Navíc, přátelé znají svá jména," ještě jsem dodala.
„Já ti život nezničil, ale zachránil," udělal na mě vyčítavý pohled.
„Takže ti mám říkat kazisvěte, nebo princi?" usmála jsem se. A vyšli jsme.
„Říkej mi Bene."