Realita

2

,,Jsi tu?" Uslyšela jsem známý hlas. S leknutím jsem vyhodila nůžky do vzduchu. ,,Ano,tati!" Odpověděla jsem a vyběhla z pokoje.

,,Co ti je?!" Zeptal se. ,,Nic,co by?" Sakra. Řekla jsem si v duchu. Asi viděl mé opuchle oči od breceni.

,,Ty jsi brečela?" ,,Né, jen mám rýmu." zalhala jsem a otočila se k odchodu.

,,Ozvala se ti mamka?" zeptal se,když jsem měla ruku na klice od pokoje. ,,Ne."řekla jsem a znovu se mi nahrnuly slzy do očí. ,,Aha." Řekl,a já tak mohla konečně odejit.

Abych vám tady toto uvedla na pravou míru. Moji rodiče se asi před 3 mesicema rozvedli. Rozvod jsem zvladala celkem dobře. No,spíš jsem musela. Můj mladší brácha a mladší ségra to brali strašně hrozně. Vždycky když se naši hádali tak brečeli. A já musela byt ta,která je uklidňovala a říkala,ze všechno bude v pohodě. Neztezuju si. Miluju je. Pomohla jsem jim,protože je miluju.

Samozřejmě moje mamka ale neplatí alimenty. A to je ten důvod proc se nám nikomu neozývá. Ubližuje tím Lukymu i Lucce (sourozenci). Nemůžou ji vidět...a to jen kvůli její sobeckosti.

Zavřela jsem za sebou dveře. Zabořila hlavu do polštáře a rozbrecela se. Bylo toho na me tolik,že stačila jedna věta a já se sesypala.

,,Kde jsou kurva ty nůžky?!!!" zakřičela jsem a začala hledat kam dopadly.. nemohla jsem je najít... bylo mi strašně. Chodila jsem po pokoji sem tam a div si nevytrhala vlasy.

Mela jsem nervy v kyblu. Najednou jsem měla ruku ve zdi. ,,Do piče." vydechla jsem vyděšeně.

,,Co je?!!" zeptala se Lucka,která přiběhla do pokoje,protože slyšela jak nadávám. Podívala se směrem kam mířily moje oči. ,,T-to si udělala ty?" zeptala se a koukala na díru ve zdi. ,,Nechápu to." zašeptala jsem a zhroutila se s pláčem na postel.