Realita

8

,,To si ze mě už do prdele děláš srandu." zašeptala jsem,a litovala toho,že jsem nešla ze školy druhým východem. ,,Ahoj" pozdravil mě, když jsem se k němu přiblížila. Zářil jako sluníčko.

Šla jsem dal. Ani jsem se na něj nepodívala. ,,Hey! Baro! Počkej!" křičel na mě. Ja jsem však dělala, že ho neslyším a pokračovala jsem na zastávku autobusu. Mela jsem pěkně namířeno do nemocnice za Vaness. A nikdo a nic mi v tom nezabrání. ,,Notak,počkej!" zkusil to ještě jednou. ,,Co chceš?!" vyjela jsem na něj. Fajn,možná,že si to nezasloužil. Ale zamotal mi hlavu. Úplně mě zblbnul. Věděla jsem,že se takhle chová ke každé. Nechtěla jsem byt jen taková jeho hračka.

Zarazil se. ,,Udělal jsem ti něco?" zeptal se opatrně. Udělal? Ani nevim. Rozhodne ho ale nenechám. ,,Nejsem a ani nikdy nebudu žádná tvoje debilni hračka! Nejsem žádná děvka na jednu noc! Nech mě na pokoji než se do tebe zamiluju! Nech mě v klidu žít můj život! Nikdy ses o mě nestaral! Proč tak najednou? Ja s tebou tuhle hru nehraju! Nazdar." křičela jsem na cely školní areál. A bylo mi to jedno.

Dojela jsem do nemocnice a recepční se zeptala kam mám jít. Vyjela jsem výtahem do druhého patra. Zrovna když se otvíraly dveře od výtahu, zabrnel mi mobil. Kdo mě zas otravuje?! Pomyslela jsem si a podívala se na displej mobilu. "Daniel" bylo tam napsáno. Zrovna když jsem se chystala zprávu otevřít do někoho jsem narazila. ,,Pardon. Omlouvám se. Moc mě to mrzí,mela jsem se dívat před sebe." začala jsem se omlouvat a zvedat ze země. ,,To je v pořádku,nic se neděje. Je to i má chyba." slyšela jsem říkat kluka,do kterého jen vrazila. Když jsem se konečně vyškrabala ze země a podivala se,s kým mám tu čest, spadla mi brada až k zemi. Taková kunda to byla vám povídám! A ja se tak ztrapnim..

,,Jsi v pořádku?" vytrhl mě z mých myšlenek. ,,Ano,jistě. " odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu se upřímně usmála. ,,Tak ahoj." řekl a vydal se chodbou opačným směrem.

,,Panebože!" vtrhla jsem do pokoje Vaness s úsměvem a červení na tvářích. ,,Co se stalo?" vyděsila se a rychle se posadila.

Pokoj vypadal tak,jak jsem si ho představovala. Bílé zdi,jedno umyvadlo,tři postele s bílým povlecenim. Kolem posteli různé přístroje. Vaness byla na pokoji sama. Což byla buď výhoda a nebo na nic. Podle toho v jakých věcech.

,,Nic,jen jsem právě potkala dokonalého kluka." řekla jsem a posadila se na okraj její postele. ,,Vážně? Povídej! Chci všechny detaily. Nezapomeň, že ja tady narazil možná tak na plešate doktory." řekla a obě jsme se zasmaly.

,,Škoda,že jsem se ho nezeptala na jméno." postěžovala jsem si hned,co jsem ji odvykladala celý příběh toho setkání. Včetně toho,jaké jsem kopyto. ,,Třeba ho ještě potkáš." řekla povzbudivě. ,,To těžko. Spíš povídej ty. Jak ti je? A kdy tě pustí domů? " začala jsem vyzvidat. Po hodině kecani jsem se na zvedla. Musela jsem domů. Další bus už mi nejel. Rozloučili jsme se a ja Vaness slíbila, že se zase co nejdřív stavím.

Když jsem seděla v autobuse a mela sluchatka na uších. Cítila jsem,že si ke mě někdo přisedl. Otočila jsem hlavu a překvapením div nevypiskla.

Líbí se to vůbec někomu?😂