Realita

11

Neni to blby? Asi jsem k němu neco začala cítit.. a to ho ani pořádně neznám..

Jen jsem tak ležela na posteli a přemýšlela,když v tom mi zazvonil mobil. Kdo mi to píše?  Pomyslela jsem si a natáhla se pro mobil,který ležel na zemi.
Cizí číslo?
Otevřela jsem zprávu a hned si uvědomila od koho je.
Ahoj. Doufám, že si doma neměla moc velké problémy kvůli pozdnímu příchodu. Dnešek jsem si opravdu užil. Co takhle ho zítra zopakovat? Ve tři na náměstí?

Začala jsem se na tu obrazovku usmívat jak debil. Okamžitě jsem odepsala,že půjdu strašně ráda a potom se odebrala do koupelny.
Napustila jsem si horkou vanu a lehla si do ní.

Po asi půl hodině mi začala bušit na dveře ségra. No jo no,nevýhoda toho,mít sourozence. Ani se v klidu nevykoupete.

Když mě rano vzbudil budík a uvědomila jsem si, co je dneska vlastně za den,začala jsem se usmívat. Dneska jsem měla jit s Dominikem ven. A rozhodla jsem se,že mi v tom nic nezabrání. 

Oblékla jsem se a vydala se do školy.
Před školou na mě čekalo nemilé překvapení. Měla jsem dobrou náladu, ale on mi můj úsměv z tváře dokázal smazat.

"Baro! Stůj! " začal na mě Daniel řvát. "Co?" otočila jsem se na něj a pokusila se o úsměv. ,,Teď me pořádně poslouchej. A nechej mě domluvit. " řekl, a ja se začínala bát. ,,Nikdy jsem pro tebe nechtěl a ani nikdy nebudu chtít nic špatné! Nechtěl jsem ti nijak ublížit a promiň jestli jsem to udělal. Mám tě strašně moc rád. Co kdybychom to všechno smazali? Hm? Co kdybychom začali zase od začátku?  S čistým štítem? " řekl a ja nevěděla co dělat. Začalo se mi špatně dýchat a zatočila se mi hlava. Čekala jsem dopad na tvrdou zem. Ale nestalo se. Někdo mě chytil. Otevřela jsem oči a viděla, že mě ve svém náručí drží Daniel. ,,Baro?  Jsi v pohodě? Nestalo se ti nic?" začal se vyptávat. ,, Ne,děkuju. " odpověděla jsem a snažila se vyskrabat ven z jeho sevření.  Když se mi to podařilo,pořádně jsem se nadechla a s úsměvem na rtech jsem se k němu otočila čelem vpřed. Chystala jsem si pořádnou výmluvu proč ne. Ale v poslední chvíli jsem vycouvala. Ani nevím proč.  ,, Ano,budu moc ráda." řekla jsem a stejně jako on se divila,co jsem to právě z té pusy vypustila. Rychle jsem se otočila a spěchala na hodinu.

Celý den ve škole jsem přemýšlela proč jsem vlastně řekla to co jsem řekla. A stále ne a ne najít pořádne vysvětlení. Asi jsem chtěla být milá. Řekla jsem si a dál už to neřešila. Věděla jsem,že na to,co se stalo jen tak nezapomenu. Hlavně musím zjistit s kým se popral.

Crrrr. Zazvonil zvonek oznamující konec poslední hodiny. Sbalila jsem si rychle věci do batohu a utíkala domů,připravit se na schůzku s Dominikem.

Pardon za velké časové intervaly mezi jednotlivýma kapitolama. Není  čas:)