Realita

4

Snažila jsem se zachytit jeho pohled ale uhybal. Nechápala jsem to. S někým se popral. Mel roztrhly ret a začal se mu dělat krásný monokl na oku.

Konečně se mi podařilo zachytit jeho pohled. Nadzvedla jsem obočí v otázce co se stalo? Mávl jen rukou na znamení,že mi to řekne potom.
Když ho učitel propustil do lavice šel za mnou. Jen co si sedl jsem se ho zeptala: ,,Co se ti stalo panebože? Vypadáš strašně." Usmál se na mě a odpověděl: ,,Hele je to na dlouho. Nemáš po škole čas? Zajdem třeba do parku a proberem to." Jen jsem se usmála a kývla na souhlas.

Hodinu jsem vůbec nevnímala. Snažila jsem se zjistit co se mu asi mohlo stát.
Najednou mě z mého snění vytrhlo hlazení mého stehna. Wtf? Řekla jsem si v duchu. Podívala jsem se na svou nohu. A hele přece jenom se mi to nezdá. Opravdu mě někdo hladí. Podívala jsem se Danielovi do očí a potichu se ho zeptala co dělá. Jen pokrčil rameny a přestal.

Neeeeee neprestavej. Řvala jsem v duchu. Strašně se mi to líbilo. Okřikla jsem se v duchu za tyhle myšlenky a snažila se soustředit na hodinu.

Zazvonil zvonek,ale ani jsem se nestihla nadechnout a Daniel už byl pryč ze třídy. Uklidila jsem si tedy učebnici s pouzdrem do batohu a vydala se ke skříňkám.

Vyšla jsem ze školy a čekala. Kde sakra je?! Už jsem čekala asi 10 minut a on pořád nikde. Rozhodla jsem se jít. Já nejsem žádné hey počkej aby se mnou tahle někdo zametal.

Jen co jsem se otočila uslyšela jsem jak na mě někdo vola: ,,Baro! Počkej!" Otočila jsem se a uviděla jak za mnou běží. Na tváři se mi objevil úsměv. Ani jsem nevěděla proč.

,,Ty jsi se na me chtěla vykašlat?" zeptal se a já v jeho očích viděla snad malou jiskřičku smutku. ,,Hmm.. zajímavé,ze to same jsem si o tobě myslela já,když jsem tu čekala jak debil." řekla jsem. ,,Promiň" omluvil se ,,musel jsem ke zdravotnici, učitel na tom trval." Aha? Až ted jsem si všimla náplasti nad okem.

,,Dobrá,tak půjdem?" zeptala jsem se a pokusila se o úsměv. ,,Jdeme!" Odpověděl a vyšel směrem k parku.