Realita

12

Když jsem dorazila domů, hodila jsem batoh do kouta pokoje a začala vybírat ze skříně oblečení na dnešní schůzku s Dominikem. Blížila se třetí hodina a ja se teprve schylovala ke konci své přípravy.

Za 5 minut 3 hodiny jsem byla konečně hotová a celkem i spokojená se svým vzhledem. Nalíčila jsem se decetně s linkama na očních víčkách. Oblečení jsem moc neřešila a hodila na sebe první kus oblečení,který mi přišel pod ruku.

Když jsem došla na náměstí Dominik už tam byl. No ještě aby ne,když jsem měla 10 minut spoždění.

,,Ahoj!" pozdravili jsme se oba naráz. ,, Tak kam půjdem? " zeptal se mě Dominik. ,,To ty si mě pozval, takže bys měl i vymyslet program." řekla jsem a usmála se na něj. ,,Dobrá tedy,tak pojď. " řekl, a vedl mě někam neznámo kam.

,,A jsme tady." řekl a zastavil se před nějakou malou kavárničkou. Vypadala útulně. ,,Zvláštní.. jakto,že jsem tady nikdy nebyla?" zeptala jsem se spíše řečnickou otázkou.,, To nevím, " řekl Dominik a začal mě táhnou dovnitř ,,rozhodně tu ale dělají to nejlepší kafe.

,,Mňam." řekla jsem s úsměvem na tvaři potom,co jsem ochutnala své kafe. ,,Chutná, viď? " řekl Dominik a usmíval se od ucha k uchu. ,, A jak." odpověděla jsem. Jenže to už jsme se oba smáli jako blbí. Lidi se na nás otáčeli a nechápali. Přesně jako ten den v autobusu.

Po hodině povídání jsme se zvedli k odchodu. Cítila jsem se tak nějak zvláště když mi otevíral dveře, abych mohla jít ven. Na taková gesta jsem nebyla zvyklá. Rozhodně si je ale nechám líbit.

Celá ta hodina uběhla tak nějak dost rychle. Ale strašně příjemně. Dominik je fajn kluk,a já jsem ráda, že jsem na něj tenkrát v nemocnici nerazila. Povídali jsme si tak nějak o ničem. Oba jsme placali páté přes deváté.

,,A co teď? " zeptal se,když jsme oba byli venku. ,,Já nevím.. co takhle procházka?" navrhla jsem a Dominik souhlasil. Jen jsme se tak prochazeli po městě a smáli se,když v tom se Dominik zastavil. ,,Co děláš? " zeptala jsem se a začala se strašně smát. ,, Máš krásný usměv." řekl a díval se na mě s vážnou tváří.,, No joo,děkuju. A pojďme už. " řekla jsem a rukou ho tahala dál za sebou. Když jsem však chtěla jeho ruku pustit,zadržel mě. Uchopil mou ruku a vypadalo to,že nemá v plánu ji pouštět. A s úsměvem na rtech se vydal dál v cestě. První jsem čin vůbec nechápala,ale potom jsem na nějaké divné pocity vykašlala a dal pokračovala Dominikovym tempem bůh ví kam.