Pravda za lží

Kapitola 1.

Harry byl velmi nesvůj. Souhlasil a stane se z něj smrtijed. Ale na druhou stranu byl rád, že už nebude Brumbálova loutka. Konečně měl alespoň naději, že si svůj život bude moci ovládat sám.

Až do doby, než začala snídaně ležel na posteli a přemýšlel o tom, co bude teď.
Na snídani byl první. Ani nevnímal, co jedl, spíš jen tak koukal do blba a přemýšlel. Z jeho zamyšlení ho vytrhli až studenti, kteří se pomalu hrnuli do Velké síně. Při vyučování také nedával pozor. Dvakrát roztavil kotlík kvůli stejné chybě, rozbil kouli na jasnovidectví a vyslechl si další předpověď smrti a skoro pořád do někoho narážel. Ron a Hermiona se ho ptali, co mu je, ale on je odbyl tím, že se moc nevyspal. K jeho velkému překvapení mu na to skočili. Pomalu se blížil večer a Harry byl stále víc nervózní. Avšak cmást jeho já mu stále našeptávala: „Vždyť tohle jsi chtěl."

-Temné sídlo-

Voldemort byl stále překvapen z chlapcovi reakce. Ani v těch nejdivočejších snech ho nenapadlo, že by to přijal bez výhrůžek. Celý den před osudným setkáním přemýšlel nad nejrůznějšími způsoby, jak ho přinutit, ale teď, nic už nedávalo smysl. Nedokázal pochopit, jak je možné, že se chlapec dostal do Nebelvíru, protože tohle by nebelvír nikdy neudělal. Harry Potter mu tím byl sympatičtější. Bylo zvláštní najednou o něm uvažovat jako o spojenci a ne jako o nepříteli. Teď jsou opravdu nejmocnější. A při tom za tohle všechno může jen taková nepatrná věc.

Flashback

Byli na hřbitově. Voldemort a Harry. Harry byl spoutaný u sochy a sledoval, jak Voldemort vítá své smrtijedy. Pak Temný pán přešel k mrtvému tělu Cedrica Diggoryho. V tu chvíli se Harry Potter ozval. Voldemort ho začal vnímat až v tu chvíli. Zadíval se mu do očí a byl překvapen. Viděl, jak jeho smaragdově zelené oči černají vstekem, protože právě zabil jeho kamaráda. 'Je jiný. Je chladný a nenávistný.'

End flashback

A právě to ho inspirovalo k vymyšlení tohoto spojenectví. Rozhodl se v chlapci probudit tu temnotu...

-Bradavice-

Harry sledoval hodiny. Zbývalo už jen dvacet minut do srazu s Voldemortem, tak začal s plánem útěku. Řekl Ronovi, že si jde lehnout. Pod polštářem měl neviditelný plášť a pobertův plánek. Plášť přes sebe přehodil, a pomalu vylezl z postele. Závěsi začaroval proti roztažení a namířil si to k zapovězenému lesu. Cesta proběhla vcelku v klidu. Na pozemcích byla docela zima - také byl říjen, tak na sebe použil zahřívající kouzlo. Zbývaly ještě tři minuty. Harry se nejistě rozhlédl lesem. Náhle se před ním zjevila postava v černém a s kápí - Voldemort. Harry šel pomalu k němu, hůlku pro jistotu připravenou. Došel až na místo a Voldemort se s ním beze slova přemístil.

Ocitl se v místnosti, ve které strávil už tolik času, i když jen ve snu. Rozdílem bylo, že místo trůnu tam byl stůl a dvě židle. Voldemort si stáhl kápi a pokynul Harrymu, aby si sedl.

"Překvapil jsi mě svou odpovědí." prohlásil celkem nezaujatě Voldemort, i když jeho pohled řílal něco úplně jiného. Harry sebral všechnu odvahu a podíval se mu do očí.

"To i sebe. Ale vlastně jsem rád, že jsem přijal." přiznal nakonec. "Ale mám i nějaké podmínky." řekl už vážněji. Voldemort se při těch slovech napřímil.

"A jaké?" zeptal se.

"Nikdo se to nedozví a nebude ublíženo mím přátelům." odpověděl chlapec.

"To jsou přijatelné podmínky. S tou první naprosto souhlasím, protože by bylo riskantní tě představovat smrtijedům, když je tady ten špeh." souhlasil Voldemort.

"Myslíte Snapea?" řekl Harry s úšklebkem. Nevěděl, kdy se tak strašně změnil, ani nechtěl pomyslet nad tím, co by tomu řekl Sirius, nebo dokonce jeho rodiče.
„Ti jsou přeci mrtví, a navíc o tomto spojení se nikdo nedozví." našeptával hlas, a Harry náhle pochopil, proč Snapea prozradil.
Chtěl si získat důvěru svého nového spojence.

"Snape?" zeptal se zmateně Temný pán.

"Ano. To on je špeh. Viděl jsem ho na schůzkách řádu." řekl Harry s pocitem hrdosti. Bylo zvláštní, jakou radost mu udělalo, když to řekl.

"To je vcelku znepokojující" řekl Pán Zla naoko smutně. "při další schůzi se ho zbavím."

"Omlouvám se jestli to bude znít nějak troufale, ale mohl by se hodit. Brumbál by neměl podezření a skrz Snapea by se mohl dozvědět zavádějící informace." řekl Harry. Voldemort se na chvíli zamyslel. Bylo vidět, že ho ten nápad zaujal.

"To není nejhorší nápad. Potěšils mě. Čekal jsem, že se proti řádu tak rychle nepostavíš."

"Překvapil jsem i sám sebe, ale když si vezmu, že jsem proti Brumbálovi, tak to nění zas takový problém. Máme spolu jisté neviřízené účty" řekl Harry a zadíval se Voldemortovi do očí. Voldemorta velmi překvapilo to, co se právě dělo. Harry poter stojí proti Brumbálovi a zradil by klidně i řád. S potěšením pozoroval jak jeho oči tmavnou.

"Dobrá, myslím, že ti mohu věřit. Chtěl bych si jen něco prověřit." řekl, luskl prsty a vedle nich se oběvil nějaký člověk. Nechápavě koukal z jednoho na druhého a Harry se dovtípil, že je to mudla.

"Můžeš ho zabít, nebo umučit k smrti." řekl Voldemort a sledoval černovlasého chlapce, který teď vypadal, jako že bude brzy zvracet.

"To ne - to neudělám!" řekl a svá slova potvrdil i tím, že začal couvat. Zradit Brumbála nebyl takový problém, po tom, co všechno mu již udělal, ale postavit se proti vlastnímu přesvědčení, to se mu příčilo.

"Vzpomeň si na mudly, se kterými ses zatím setkal. Určitě mezi nimi je i někdo, koho nenávidíš." řekl Voldemort a Harry se zarazil. Vzpoměl si na Dursleyovi, na to, jak s ním zacházeli jako se sluhou, na to, jak ho Dudley vždy jen mlátil, na to, jak je nenávidí. Voldemort se nepatrně usmál, když si všimnul, že chlapcovy oči jsou úplně černé a čiší z nich nenávist.
„Všichni jsou stejní Harry, mohou si hrát na přátele, ale jakmile dostanou strach, udělají cokoliv, aby nás zničili. Vím, že ty to znáš, stejně jako já." nabádal ho dál a Harry pozvednul hůlku a zahřměl: "Crucio!"

Mudla se začal zmítat v křečích a Harry se nad tím jen šíleně usmál. Jeho kouzlo zesilovaly vzpomínky na všechny ty roky u Dursleyových a tohle bral jako možnost odplaty.

"Crucio!" křičel dál, ale pak na chvíli přestal. Podíval se na mudlu, který se sotva udržel při vědomí. Ruku s hůlkou spustil podél těla a rozešel se k mudlovi. Poklekl k němu a zašeptal mu do ucha: „Všichni jste stejní. Nevážíte si ničeho. Hrajete si na ty dobré, ale přitom jste jen podřadná havěť, která se musí co nejdříve zničit." Poté vstal a líně protáhl:„Avada kedavra!"