Mladá dívka jde poprvé na střední školu. Potkává kamaráda její sestry, se kterou žije od smrti jejich rodičů. Zjistí však, že je to i její učitel a že je gay. Z tohohle důvodu ji nechává její sestra u něj, protože musí odjet kvůli práci. Zůstává ted...
,,Ty jsi vážně... jseš takovej debil!" zařvala jsem na Aomineho , otočila se na patě a utíkala pryč.
Co si to sakra myslí? Nejdřív mě chce, říká, že mě donutí říct miluji tě, a teď povídá, že je mu to jedno! Kdo si myslí, že je, že mlže manipulovat s city ostatních??!! Byla jsem na něj teď opravdu naštvaná. Vešla jsem do šatny a začala se převlékat. Nevěděla jsem proč, ale začali mi téct slzy.
,,Ehm." uslyšela jsem za sebou.
Otočila jsem se a spatřila Kuroka. Stála jsem před ním jen ve spodním prádle a celá se červenala. Vůbec jsem si ho nevšimla!! Rychle jsem se natáhla po tričku a teplácích. Sbalila jsem si svoje věci, zamumlala něco jako omluvu a zamířila ven. Kuroko mě najednou zastavil. Na to, jak byl drobný měl docela sílu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Co je?" osoptila jsem se na něj.
,,Jestli ho opravdu miluješ, řekni mu to." řekl a pustil mě.
Hned jsem se rozeběhla domů. Už jsem nechtěla nikoho vidět!! Vběhla jsem do byru, vyklusala schody a zabouchla se v pokoji. Zalehla jsem do postele. Netrvalo dlouho a já v pravém odpoledni usnula.
...
Vzbudili mě jakési hlasy. Sedla jsem si a rozhlédla se. Seděla jsem ve svém pokoji úplně sama, tak odkud šli ty hlasy? Vstala jsem, šla ke dveřím a položila na ně ucho. Jak jsem si myslela. Někdo byl dole. Otevřela jsem potichu dveře pokoje a vyšla ze dveří. Připlazila jsem se na kraj chodby, kterou z jedné strany lemovalo zábradlí. Podívala jsem se dolů do obyváku. Z nějakého důvodu se zde znovu konal sraz učitelů. Jenže, oni nedebatovali o škole, ale o něčem jiném.
,,Tak Aomine, co s ní chceš dělat? Pošleš ji zpátky za její sestrou, když už ji nemiluješ?" zeptal se Kise.
Začali si ho trošku dobírat.
,,Nevím." odpověděl všem.
Ne. Já nechci od něj odjet. To neudělá!! Nemůže! Co to říkám, může si dělat co chce! Chtěla jsem se vrátit do svého pokoje, ale uslyšela jsem, jak na mě kdosi něco volá.
,,Když už teda šmíruješ, tak to dělej nenápadně." řekl nahlas Aomine, který si mě všiml.
V té chvíli by se ve mě krve nedořezali, jak jsem měla nahnáno.
,,Pojď sem." zavelel.
Jako vždy jsem udělala poslušné štěně a sešla se celá klepajíc schody do obyváku. Stála jsem tam jak solný sloup a sledovala Aomineho. Jeho úšklebek mi naznačoval, že mám malér.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Víš, že se nemají odposlouchávat cizí rozhovory?" řekl.
,,Ale vy nejste cizí." odsekla jsem potichu.
,,Nejsme? A co tedy o nás víš?"
Jeho otázka mě opravdu zaskočila.
,,Máš pravdu. Nevím o vás nic. Nevím nic o tobě. Nevím, jakou jsi dělal školu, ani nevím, jak jsi strávil svůj život na základce a ani nevím jaké máš vztahy z rodinou. Máš pravdu. Nevím vůbec nic. Ale přitom mám pocit, jako bych tě znala nejlíp ze všech přítomných. Nevím proč, asi si to jen namlouvám, ale rozumím všemu, co děláš a taky vím, jak budeš reagovat na různé narážky nebo poznámky, ale přitom tě vůbec neznám." řekla jsem docela klidným hlasem.
Aomine se na mě udiveně podíval. Jako by mi rozuměl, ale taky nerozuměl. Ticho, které nastalo bylo snad nekonečně dlouhé, až jsem se začínala bát, že nikdy nezkončí.
