Hunter (Původní verze)

Kapitola 13.

Dvanáct slov na začátek: Je to trošku nudné, ale dočíst si to do konce se vyplatí ;)
A ještě něco: jestliže jsem minule šílela z nějakejch 3500 slov, nebo kolika, tohle má ±6500 :D

›3.osoba‹
Hodiny odbily sedmou, a Orriana se musela červenat, když si pročítala, kolik žen měl Ezio na svědomí. V knize bylo zaznamenané snad úplně všechno. Málem, i kolikrát šel dotyčný mistr Asasín na záchod. Kniha byla neuvěřitelně objemná, a Orriana se jí prokousávala velmi pomalu, a to si ji četla už tak dlouho. Vrátila se o pár stránek zpět, kde byl Auditoreův portrét. Tak moc jí připomínal Edwarda. Stejné rysy tváře, podobný nos, dokonce stejný účes. Ale Edward měl vlasy sněhobílé, a oči měl světlé, narozdíl od jeho černých vlasů, a stejně tmavých očí. A Edward byl stokrát hezčí než Ezio. Orriana si opřela hlavu o opěradlo a zavřela oči. Povzdychla si a vložila do knihy záložku. Knihu odložila na okenní parapet za ní, a obejmula si kolena. Už měla dost pátrání po amuletech, i když už zbýval jen jeden. Ale nalézt ten poslední bylo vždy nejtěžší. Chtěla odhodit povinnosti za hlavu, a užít si Francie. To, že je tady kvůli úkolu neznamená, že nemůže navštívit nějaké památky. S Edwardem, samozřejmě. Líně se zvedla z křesla, a přešla do koupelny.

•••••
Edward ležel na posteli, a pročítal si dokumenty, pro které se vrátil do tajné kuchyňské chodby. Nic moc nového se nedozvěděl, věděli toho dost, ale vlastně tak málo. Odložil papíry na stolek vedle postele, a hlavu zabořil do polštářů. Dlouze vydechl a posadil se. Najednou nevěděl, co by měl dělat. Nejradši by šel za Orrianou, ale nohy ho k ní nechtěly donést. Místo toho ho zavedly k Williamovi. Chtěl si popovídat se starým přítelem a zaklepal na dveře jeho pokoje. Přešlápl na druhou nohu, a ve dveřích se obevila malá mezera. Dveře se otevřeli úplně, když William Blaise poznal Edwarda.
„Edwarde! Co tě sem přivádí?" zeptal se ho překvapeně, a pokynul mu rukou, aby vstoupil.
„Chci si popovídat s přítelem." odpověděl mu a vešel dovnitř. Will za ním dveře zase zavřel, a posadili se do křesel naproti sobě. „Nejprve třeba o Orrianě. Proč se k ní chováš tak... zle?" lepší výraz ho nenapadl. Will se nepatrně pousmál, mezitím, co ho Edward propaloval pohledem. Pohledem chránící jeho společnici.

„Jak bych se k ní měl chovat? Je to jen obyčejná holka. Vždyť jí ještě ani není osmnáct." jeho slova se mu zarývala do paměti. Pěnila se v něm krev, a tak přešel na svůj plán.
„Je to ale náhoda," zvedl se z křesla, a přecházel před ním v kruhu. Jednu ruku si založil na hrudi, a druhou si podepřel hlavu. Pohledem zkoumal podlahu před sebou. „že se Londýnský kapitán jmenuje také Riley, že? A kdo jiný by byl místo-kapitánem, než jeho bratr, že? Který si, jen tak mimochodem, vzal Elizabeth Leix, mistryni v házení noži." promýšlel to už dlouho, a musel uznat, že se mu to povedlo. Když vrhl pohled na přítele, a zastavil se těsně před ním, Will sklopil zrak k podlaze.
„Proč jsi mi to neřekl dřív? Jak jsem to asi mohl vědět?" podíval se na něj, skoro zoufale. Jakoby dcera Rudolfa Rileyoho představovala nějaké smrtelné nebezpečí. Nebezpečná sice byla, ale jen pro ty, kteří ji chtěli zabít. Prozatím jen pro ty.
„Čekal jsem, že na to přijdeš sám, příteli. Doufám, že se k ní takhle už nikdy nebudeš chovat. Můžeš začít tím, že si s ní popovídáš." William si dobře všiml, jak se mu pozměnily oči, když ho poučoval o jeho chování. Jakoby v nich vzplál oheň. Když mu přislíbil, že své chování spraví, jeho oči, i hlas, byli znovu zcela normální. Ne, Orriany se nebál, i když její rodiče kdysi naháněli strach pouhým jménem. Ne, bál se spíš Edwarda, protože dobře věděl, co je schopný udělat, aby někoho, koho měl rád, uchránil. Třeba když přišel i o otce. Byl jako divoká, nezkrotná šelma, a to byl teprve malý kluk. Proto svého syna Jones svěřil právě jemu. Zprvu se mu nedařilo ho zkrotit, ale čas hojí všechny rány. Ale po těch největších zůstanou jizvy. Velké jizvy na srdci.