Hunter (Původní verze)

Kapitola 15.

Co byste říkali tomu, že bych na YouTubu více rozebírala tuhle knížku? Některé věci totiž neumím moc dobře vysvětlit na "papíře", a v řeči se to dá více probrat. Nejspíš by to mohlo být udělané ve formě podcastu, ale to se uvidí taky podle toho, jak by zněl můj hlas. Takže, co si o tom myslíte?

›3.osoba‹
Orriana prošla portálem a vylezla... někde úplně jinde. Byla v nějaké stavbě, podobné rotundě.
„Super. Špatnej portál." řekla "nadšeně" Fiora. „No co už, daleko to není. Alespoň si lépe prohlédneš Rineth. To je město, ve kterém ta univerzita je, aby bylo jasno." řekla už trochu veseleji Fiora.
„Nemusíš se namáhat, mně nebude nikdy nic jasný." broukla Orriana spíše sobě, než Fioře. Ta ji snad neslyšela, a otevřela vysoké mříže, sloužící jako dveře. Za nimi se rozprostírala promrzlá krajina pokrytá sněhem. Orriana nastavila tvář ledovému větru, zatímco Fiora se zabalila do pláště. Její vlasy znovu získaly ohnivou barvu. Orriana si ji se zájmem prohlížela.
„Změní barvu, když kouzlíš." ukázala na svoje vlasy. Na předloktí pravé ruky se jí objevila nějaká šmouha, která se začala měnit do podoby červeného draka. Ono se jí to pohybovalo po ruce!
„Co to sakra je?" vyjekla Orriana. Fiora se na draka usmála a odpověděla jí: „Jak ti to tak vysvětlit? Je to takový patron, osobní strážce. V originále je to Ha'Fu." nepřestávala se na draka usmívat. Toho se Orriana docela děsila.
Konečně se od té věci odtrhla a podívala se na Orrianu. „Prý ho můžeš získat jen dvěma způsoby. Kletbou, nebo zvládnout takzvanou zkoušku ducha. Já objevila třetí cestu." dál už neřekla nic. Nejspíš něco osobního. Rukou ukázala cestu na univerzitu a mlčky vyšla. Orriana ji následovala. Narozdíl od Fiory se jí šlo velmi dobře, hluboký sníh pod ní pevně držel a nepropadal se, narozdíl od Fiory, která se v něm bořila. Proč nepoužila oheň?
„Nemám ti nějak pomoct?" zeptala se jí nakonec Orriana. Fiora na ni otočila hlavu a přikývla. Docela se klepala zimou.
„Zkus ten sníh odhrnout, prosím. Magie mě dnes nějak nechce poslouchat." upravila si plášť a znovu se začala věnovat chůzi. Orriana si povzdychla. Jak to má asi tak udělat? ,magie mě nechce poslouchat' jasně...
Tak jo, Orriano. To zvládneš. Jen odhrň ten sníh.
„Udělej přesně tohle." natáhla ruku ke sněhu. Dlaň měla rozevřenou. Orriana ji napodobila. „A soustřeď se jen na odhrnutí sněhu." dodala jí instrukce Fiora. Tak se soustředila jen na svůj cíl a na nic jiného. Ale nešlo to. Dlouho tupě hleděla na zem, ale sníh se ne a ne pohnout, až najednou... Vytí. Orriana si bleskově připravila luk a vložila do něho jeden z ledových šípů. Fiora také zareagovala a v rukou začala formovat ohnivou kouli.
„Říkala jsi, že dnes nekouzlíš." naštvaně jí připomněla Orriana.
„Chtěla jsem ti dát šanci si to zkusit." odvětila suše Fiora. Orriana spolkla projev drzosti a pomalu postupovala dál. Krajina byla velmi kopcovitá a právě za jedním tím kopcem se schovávala smečka vlků. Byli čtyři, plus dvě mláďata. Dvě roztomilá mláďátka. Hódně roztomilá vlčí mláďátka. Ale... Vlčí... A vlci přece nejsou přátelští.
„Awwww" změkla Fiora. „Mají mladé, tak je necháme být. Stejně si nás nevšímají, obejdeme je."
Ufff, oddychla si Orriana. Fiora nechala ohnivou kouli zmizet a vlastnoručně rozpouštěla sníh před sebou.

Po nějaké době chůze promrzlou krajinou se dostaly k vesnici, které dominovala Rinethská univerzita. Byl to hrad, do kterého vedl dlouhý, kamenný a docela úzký most. Pod ním bylo nejspíš nějaké jezero, prostě vodní plocha plná ledovců. Vesnice vypadala docela obyčejně; byl tam nějaký hostinec i obchod. Venku se moc lidí nezdržovalo, až na několik stráží, kteří stále chodili sem a tam. Na hlavách měly naražené směšné helmy s ostnem nahoře.
Fiora ji vedla po namrzlém, stoupajícím mostě. Ale asi v půlce jim cestu zastoupila nějaká žena. Oči i s bělmem měla černé, rty úzké, podle kterých Orriana hádala, že moc přátelská nebude. Bylo ale směšné, že měla na hlavě dva blonďaté culíky.
„Co tu pohledáváte?" zeptala se jich ta žena ostře. Fiora jí ukázala něco, na co Orriana neviděla, a tak to nemohla idenfitikovat. Na to jim žena ustoupila z cesty a dál postávala na stráži. Fiora pokračovala dovnitř. Vítr se znovu ozval, a díky vyšší nadmořské výšce, i prostě tomu, že je zima, se Orriana musela chytit kamenné zídky, aby se udržela na nohou. Na kameni, stejně jako kdysi na té skříni, se objevily ledové ostny. Orriana se toho lekla, zároveň se jí led líbil. A tak za sebou po zbytek cesty nechávala ledovou stopu. Před nimi se objevila velká brána tvořená mřížemi a ozdobným ornamentem v podobě oka. (Náhoda? Já myslím, že ne.) A právě ta brána se před nimi sama otevřela. Orriana pokrčila rameny a držela se za Fiorou. Vešly na něco jako malé náměstí. Uprostřed stála velká socha něčeho. Za ní byly další velké dveře. Celé tohle "náměstí" ohraničovala vysoká zeď s úzkými otvory, kterými by mělo jít vidět na vodní plochu pod nimi.
„Vítej na nádvoří univerzity..." na konci věty Fiora neklesla hlasem, čímž naznačila pokračování. Obě dvě obešly sochu a proklouzly dovnitř majestátní školy.
„A vítej v univerzitě." zakončila větu. Sál před nimi byl rozlehlý, a veprostřed bylo zase... Něco. Z jednoho schodiště momentálně scházel nějaký starší muž a za ním zástup pěti lidí.
„Á! Právě včas na hodinu, Rose!" zvolala polohlasem Fiora. Na to Orrianu strčila do zad a zařadila mezi učně.
No super... Fakt dík, Fioro. I když vlastně... Jo, díky! Pomyslela si Orriana. Vždyť se přece chtěla něco naučit, ne?

Všech šest žáků se seskupilo okolo toho starce. Přivítal je, vysvětlil jim, co budou dělat, a sdělil ostatní informace. Takže se budou učit používat magii na základním útoku. Její spolužáci byli začátečníci jako ona a "ovládali" tyhlety věci: blesk, telekinesi, nekromancii, vodu a vítr. Orriana samozřejmě mráz. Následně jim učitel ukázal, co mají dělat a každému řekl jiné "zaklínadlo". Proč? Protože: „Je nesmysl umět magii ovládat myšlenkami hned ze začátku. To by jste se s magií museli narodit." Orriana dostala slovo čáry máry fuk! Ne, to fakt ne. Bylo to Vi'ro, což doslova znamenalo kousnutí, a led. Ale normální název je ledová smršť. Až na ni přišla řada, natáhla ruku k terči. Vlastně mířili na zeď... Vyslovila kouzelné slůvko a z její dlaně začala vyletovat směs ledu, sněhu a kdo ví, čeho dalšího. Samozřejmě, že se toho lekla a poskočila, ale snažila se zůstat v klidu. Jenže se za ní začal ozývat smích... Tří lidí? Jo, byli tři. V tu ránu se proud ledu přerušil a Orriana sevřela ruce v pěst. Naštvaně se otočila, aby si zapamatovala tváře těch, komu má nakopat zadek. Pan bleskosvod, pan větrák a pan vodník.
Uvidíme, jak to půjde vám s nožem mezi oči, pomyslela si. Jeden z nich, zrovna bleskosvod, se smál nejvíc. Takže ti dva budou nejspíš jeho poskoci.
A upřímně, nešlo jim to. Vůbec. Bleskosvod se ihned začal vztekat, jaktože to nefunguje a senilní učitel se ho marně snažil zklidnit. A Orriana se snažila nesmát se jako předtím oni jí. Samozřejmě že se mu smála, ale jen v duchu. Jí se smáli, ale ona jim ne. Nechtěla vypadat jako škodolibá svině, narozdíl od nich. A tak hodina pokračovala a Orriana s Fiorou se vrátili do svého světa. Tentokrát se už Orriana neprobudila, ale spala dál. A zdál se jí sen. Sen, v němž byla jen ona, a Edward...

A pak se probudila! Mohlo za to spousty ran, ozývající se nejspíš z chodby. Ihned vyskočila z postele.
Zaklela.
„Já mám pořád ty šaty!" co nejrychleji a nejšetrněji si je svlékla a vyměnila je za kalhoty a košili - to, co bylo nejblíž. Rychle si obula boty, popadla opasek ověšený zbraněmi a připnula si ho. Tasila meč s pistolí a vyšla ze dveří. A co se dělo na chodbě? Všude byli Asasíni a Bednáři, a všichni bojovali. Vybrali si docela pozdní dobu na útok, protože slunce už zplna svítilo. Ale jak se sem dostali? Nepoužili snad podzemí, že ne? Vrátila se zpět do pokoje, aby zkontrolovala Darmad. Pro jistotu si ho vzala s sebou. Teď, už plně připravená, vyšla ven. A když říkám plně připravená, myslím tím, že ve vlasech měla zamotané náušnice, košili neupravenou a zapnutou jen na ty nejdůležitější knoflíky.
Hned se jí pod čepel dostal jeden Bednář, který padl k zemi svírající své zkrvavené hrdlo. Vydal ze sebe nějaké chraplavé zvuky a chcípl. Rozhlédla se kolem sebe, a kdo tam bojuje s nějakou těžce ozbrojenou sviní a nezvládá to? Edward. Orriana vypálila z revolveru a možná mu tak i zachránila život. Kulka se nelítostně prodrala skrz plát kovové helmy a zavrtala se do mozku nepřítele, který se ihned svezl na podlahu.
„Princeznička se už vyspala?" pozdravil ji Edward.
„Tak se mluví s někým, kdo ti zachránil život?" opáčila s úsměvem Orriana.
„Za tebou!" vykřikl Edward. Orriana se okamžitě sehnula k zemi a rozmáchla se mečem. Vyhnula se tak pěkně silnému úderu, a ještě se jí podařilo Bednáře seknout přesně do šlachy. Zaúpěl a svalil se na zem. Ta noha už mu k ničemu nebude. Voják naposledy vytřeštil oči na Orrianin meč trčící z jeho hrudníku a odebral se do snad lepšího světa.
„No, dluh jsem ti zřejmě splatil."
„Opravdu? Tamten chlap si to nemyslí." ukázala na dalšího nepřítele, který zezadu běžel na Edwarda. Jednoduše ustopil kousek stranou a nechal ho narazit do stěny. Potom ho popadl za vlasy a podřízl mu krk skrytou čepelí.
„Buď tady budete dál blbnout jako malý děcka," ozval se odněkud William, „nebo nám půjdete pomoct sem dolů." Orriana s Edwardem se na sebe krátce podívali, a jelikož v horním patře už žádní živí Bednáři nezbyli, rozběhli se ke schodišti. Edward seběhl schody normálně, kdežto Orriana si sedla na zábradlí. Na konci se nějak záhadně odrazila a dopadla na Bednáře, kterého povalila na zem a následně podřízla.
„Doneste někdo Guinessovu knihu rekordů, máme tu nový způsob zabití!" prohlásila.
„To si myslíš ty." odpověděla jí Fiora, zapalující všechno, co na sobě mělo Bednářský znak; dva jantarové ovály.
Tak teď tu chybí už jen Daren, řekla si pro sebe Orriana. Vtom ji někdo pěvně chytil za zápěstí. Ruku mu stočila do bolestivého úhlu a druhou rukou mu tlačila na loket tak, že by se ruka dala zlomit. (#50x ruka)
„Héééj! Pusť mně!" bránil se, a mrskal sebou.
„Co to máš sakra za nápady? To sis nevšiml, že se tady bojuje, bráško?" pustila ho. Ale nejradši by mu tu ruku rovnou zlomila.
„No, tak bojuj!" vyzval ji a rozpaženýma rukama jí ukázal sál. Zakřenila se na něj a věnovala se boji.

Když se z posledních Bednářů vytratila i ta nejmenší známka života, mohli si všichni Asasíni konečně oddechnout. Vlastně ani ne. Bednáři se sem dostali podzemím, což znamená Nantes.
„Kde je Robins?" vyhrkla Orriana otázku na Williama, hned jak ho našla.
„Mezi nimi není. Bednáři nejsou až tak hloupí, jak se zdají. Pořád to jsou Templáři. Takže nejspíš čeká v jejich sídle, obklopen aspoň stovkou Bednářů. Sem jich poslal skoro šedesát, a o vlastní bezpečnost jde přece nejvíc." naštěstí si všiml Orrianiného znuděného pohledu. „To je základ, děvče! Jak bys chtěla být vrahem, když neznáš cíl?"
„A jak bys chtěl být vrahem, když nevíš, kde ten cíl je?"
„A co darmad?" přerušila je Fiora.
„Mám ho u sebe." ujistila ji. „Stejně ale musíme opětovat útok."
„To máš pravdu." potvrdil William. „Čekali jsme moc dlouho. Musíme zaútočit a doufat, že tam Robins stále je."
„Nemůžeme tam ale jít všichni. Někdo tu musí zůstat." namítla Fiora.
„Samozřejmě. Ty, Daren, Orriana a Edward tam půjdete. Já zůstanu hlídat tady se zbytkem Asasínů."
„Cože? Sám jsi říkal, že jich tam bude aspoň stovka, a posíláš tam jenom nás čtyři? Co když tady ani znovu nezaútočí?" protestovala Orriana.
„Vy čtyři toho zvládnete mnohem víc, než tihleti. Sama víš, že toho ještě tolik neumí."
„No dobře, ale chvilku na mně počkejte." běžela zpět do pokoje a míjela samé mrtvoly Bednářů a zraněné Asasíny. Jejich strana také utrpěla nepříjemné ztráty. Třeba budou mít motivaci k výcviku: uč se, jinak dopadneš jako tvůj kámoš...
Mezitím, co tady píšu hovadiny, se už Orriana stihla převléct, učesat, a dojít zpět dolů. Všichni na ni už čekali u krbu.
„Hodně štěstí, kapitáne."
„Nápodobně, Asasínko."
„Tak mi nikdy, ale nikdy neříkej! NIKDY!" takhle se tedy "rozloučila" s Willem, který jen nechápavě povytáhl obočí, neboť nevěděl, že jí tak říkala ta věc vydávající se za něj.
A tak se čtyři zabijáci vydali do podzemí. V čele šla Fiora, za ní ona s Edwardem a nakonci šel Daren.

Podzemní chodby byly tak, jak je nechali, jen ta květina znovu obživla. Že by za to mohla ta divná chlupatá věc? Každopádně to bylo hodně divný. No a v místnosti, kde byl žebřík k Bednářům, tři z nich právě ten vchod hlídali. Skupinka vrahů se neslyšně schovala za kameny, povalující se tam, a dohadovala se, jak se jich zbaví.
„Naběhnu tam, a všechny je zlikviduju mečem." naivně navrhl Daren.
„Ne, to by bylo moc riskantní. Pošlu na ně ohnivou kouli."
„Ne, můj návrh je lepší!" nedal se Daren.
„Nechte toho vy dva!" šeptala naštvaně Orriana. „Jdou k nám."
Na tu chvíli si připadala jako matka nějakých malých dětí. A ty děti vykoukly za kámen. Celá skupina tří Bednářů se k nim pomalu blížila. Slyšeli je? Potom se rozdělili. Jeden z nich šel stále stejným směrem, dva se otočili zase zpět.
Ozvalo se potiché cvaknutí čepele. Orriana sebou při tom zvuku trhla. Ulevilo se jí, když spatřila Edwardův pobavený pohled a zamračila se na něj. Po chvíli Edward vyskočil na nohy, zacpal Bednáři pusu a podřízl ho. Mrtvé tělo co nejneslyšněji položil na zem. Teď zbývali jen ti dva. Ti dva, kteří volali jméno té mrtvoly a pomalu se blížili zpět.
„Teď se ukaž ty." vyzval Orrianu Edward. Sama pro sebe se usmála a vytáhla revolver. Opřela si ruce o kámen a soustředěně zamířila. Její dva cíle už běžely. Dvakrát za sebou vystřelila, oba totiž běželi vedle sebe, a tak jí stačilo jen lehce pohnout zbraní. Koutek úst se jí nenápadně zvedl, když úspěšně oba zastřelila a skáceli se k zemi jako... Jako když někoho trefí kulka do hlavy...
Ozvalo se obdivné písknutí.
„Nechtěl bych být jedním z nich." pronesl Daren.
„Lepší zemřít takhle, než s rozpáraným břichem." tím Edward Darena řekněme... urazil?
Pravděpodobně i to. Každopádně to Orrianu potěšilo.
„Tak jo, lidi, jdeme dál!" zavelela Fiora. Všichni se zvedli a jako školka se loudali k žebříku.
„Jen tak mezi námy," šeptala Orrianě Fiora, „máš dobrou mušku. Myslím, že to byl právě některý tvůj předek, kdo zdokonaloval, a snad i úplně vymyslel palné zbraně. Nebyl by to Riley, kdyby neuměl střílet."
„No tak moment! Jaktože o minulosti mé rodiny víš víc než já?" podrážděně vyhrkla Orriana.
„Za svých časů jste byli pro řád velmi důležití. Teď samozřejmě také, ale už spíš z politických důvodů." vmísil se do hovoru Edward.
„A proč, bratře, proč jste mně trénovali, aniž bych věděla k čemu?"
„Neptala ses." odbyl ji prostě Daren.
„Ale ptala. Hodněkrát. Byl jsi to ty, kdo mi odpovídal, že ve městě je hodně zločinců a je potřeba se umět bránit, nebo abych uměla lovit. V jedenácti jsem to už vzdala."
„A není to snad pravda?" snažil se zakrýt opravdovou pravdu Daren.
„Ano, ale-"
„Ticho! Nemusíte po sobě řvát. Už jsme tu." umlčela je Fiora.
Jeden po druhém vylezli po zrezavělém žebříku.

Místnost, do které vlezli, byla zaházená slámou a po Bednářích ani stopy.
„Robinsona snad poznáte, ne? Bednář obklopenej dalšíma Bednářama. Lepší šanci ho najít budeme mít, když se rozdělíme do dvojic." šeptala Fiora. Orriana s Edwardem na sebe spiklenecky koukli a už chtěli jít spolu, ale... „Jdeš se mnou, Orriano." zarazil je Daren.
„Když si to přeješ." řekla rázně jeho sestra, než stihl něco říct Edward. Fiora vytáhla obočí, ale otočila se a pomalu se plížila pryč. Edward zmateně koukl na Orrianu, ale následoval Fioru. Když v místnosti sourozenci osaměli, Orriana nervózně promluvila.
„Neví o tom nikdo, že ne?"
„O čem?"
„Neříkej, že nevíš co myslím." samozřejmě že to věděl.
„Jistě, sestřičko." řekl, spíš zašeptal, škádlivě. „Nikdo nic neví." Orriana si oddechla. Asi by to nebylo pro nikoho plusem, kdyby všichni věděli o vztahu Orriany s Edwardem. No dobře, pár polibků, aleeeee...
Snad mi nelhal, pomyslela si v duchu.
„A o tom jsem s tebou také chtěl mluvit." Orriana na něj zvědavě koukla. Daren se na ni otočil a pokračoval. „Klidně si s ním buď, je to tvoje věc. Ale nechci, abys potom měla zlomené srdce. Láska zabijáků většinou nekončí dobře." Orriana mlčela. Moc dobře věděla, že Daren taky kdysi někoho miloval. A opravdu to neskočilo dobře.

Nenápadně se plížili pevností a s elegancí se zbavovali Bednářů. Vlastně jen Orriana. Několikrát se totiž Darenovi podařilo prozradit se. Dokonce vzbudil i spícího Bednáře.
„Tak jak to je s tím mojím výcvikem?" zašeptala znovu Orriana.
„Ty s tím opravdu nedáš pokoj? Hele, já toho moc nevím. Musí ti to vysvětlit někdo z rodičů. Navíc jsme uprostřed mise, takže..."
Vykrucoval se její bratr. Orriana protočila oči a pootevřela dveře před sebou. Za dveřmi byla menší místnost s Bednářem uprostřed. Samozřejmě, že si jich všiml.
„Kdo to k nám zavítal? Nejsou to snad asasínští sourozenci Daren a Orriana?" provokoval je. Bylo jim hned jasné, že je to Robins.
„Mladá Orriana, stávající se stále častějším tématem našich porad. A bratr Daren. Stále nedokážu uvěřit tomu, jak tě asasíni mohli přijmout do řádu. Možná kvůli tomu vycvičili tvou sestru, že?" pohledy sourozenců se střetly.
„Aby nahradili neschopného zdatnějším. Jen měli tu smůlu, že to byla dívka. Ale i dámy něco dokáží." Orriana absolutně nechápala, co to mele. Naopak Daren o tom něco věděl.
„Jestlipak vlastně víš, Orriano, proč má tvůj milovaný tak neobvyklou barvu vlasů? Jemu magie taky není cizí. Když už jsme u toho, tvůj strýček také není nejchytřejší. Nechápu, jak ti nemohlo dojít, že setkání s Jonesem bylo nahrané. Myslíš, že my jsme tak hloupí, aby jsme psali na papírky čas setkání? A kdo to vlastně je, to my? Ne, žádní bednáři. To byl jen nepovedený vtip. Jsme templáři." na to vytáhl z kabátu řetízek s červeným templářským křížem.
„Máme problém." hlesl Daren.
„Za chvíli už nebude." řekla Orriana schválně tak, aby ji Robins slyšel.
„Tím si nejsem tak jistý." odpověděl templář. Následně odněkud přišli templářští vojáci a namířili na dvojici puškami. Bylo jich přesně deset. Robins se vytratil z místnosti, neznámo kam. Templáři stále nic nedělali. Čekali, až se pohnou asasíni, neznámo proč.
„O ně se postarám. Ty jdi zabít Robinsona." přikázal jí Daren.
„Nemůžu tě tu nechat!" namítla.
„Dělej, běž!"
Orriana nechtěla ztrácet čas a tak poslechla. Nenápadně si připravila vrhací nože a mrštně vyběhla. První dva vojáky zasáhla přímo do oka. Než se mohli ostatní vzpamatovat z nečekaného útoku, popadla jednoho z nich a použila ho jako lidský štít. Vteřinu nato se do něj zarylo sedm kulek. Mrtvolu odhodila stranou a běžela dál. Rychle se ohlédla na Darena, který kolem sebe mával těžkým mečem, a prolezla otevřenými dveřmi. Robins nikde. Prohledávala každý kout, ale nikde ani stopy po templářovi. Zrovna v běhu zatáčela za roh, když ji někdo popadl za zápěstí a otočil ji k sobě zády. Orrianinu ruku opět bleskově pustil a místo toho jí zacpal ústa. Orriana vykřikla, samozřejmě tlumeně a pokusila se útočníka kopnout, neúspěšně. Hned nato ji ruka pustila a Orriana odklopýtala pár kroků pryč. Rychle se otočila a spatřila Fioru popadající se smíchy za břicho, a Edwarda vyděšeného k smrti. Pravou ruku měl mírně pozvednutou ve vzduchu s tasenou skrytou čepelí. Orriana nevěděla, jak zareagovat. Měla se smát? Sice ji málem zabil, ale...
„Edwarde? Jsi v pohodě?" nervózně z ní vypadlo. Edward potřásl hlavou a nechal čepel zajet do pouzdra.
„Jo... Promiň... Myslel jsem, že jsi Robins."
„Cože? Viděli jste ho? Kde je?" vyhrkla Orriana.
„Utekl nám. Kde máš bratra?" vmísila se do rozhovoru už zklidněná Fiora.
„Někde tady bude. Poslal mně za Robinsonem, nám taky utekl. A vůbec, mlel nějaký divný věci..." zamyslela se při pohledu na Edwardovy stříbrné vlasy. Opravdu je to způsobené magií?
„Dobře. Já půjdu najít Darena, vy dva pokračujte dál." nařídila Fiora. Když procházela kolem Orriany, pošeptala jí: „děkovat mi nemusíš." Orriana věděla, co myslela, ale moc jí to nedávalo smysl. Přesto se usmála a pohlédla na Edwarda. Její tvář vzápětí vystřídal zamyšlený pohled.
„Bednáři vlastně nikdy neexistovali." řekla Edwardovi.
Chvíli bylo ticho, potom se Edward poškrábal za krkem a řekl: „Samozřejmě."