Hunter (Původní verze)

Kapitola 11.

Tahle kapitola je trochu delší, a na začátek chci věnovat jedno velké díky Kiwi Zelené za pomoc s francouzštinou. Díky moc ;).
Ps: 3691 slov :D

›3. osoba‹
Dva mladí lidé s koňmi opouštěli loď a vydali se do přístavu ve městě La Crosic, ve Francii. Rozesmátá černovláska se zvědavě rozhlížela po přístavu. Všude to páchlo rybinou, trhy kolem nabízely oblečení, potraviny, a vše, co by mohlo zajímat návštěvníky města.
„Ve Francii jsme, tak co teď?" zeptal se mladík své společnice.
„Strýček mi dal seznam jmen. Měli by se nacházet někde poblíž. Potom tu je ještě tamten... jak se jmenuje?" pátrala v paměti Orriana.
„Myslíš Hudsona?" pomohl jí Edward.
„Jo, asi jo. Každopádně by jsme měli najít nějaké ubytování." navrhla, a zastavila se.
„Tak to nech na mně." usmál se Edward a naskočil na koně. Orriana ho následovala. Jeli po hlavních ulicích, kolem se motalo plno lidí, a vždy vykřikli nějakou nadávku, když těsně kolem nich projel jezdec. Mohli si to zkrátit vedlejšími ulicemi, v této době tam ale bylo asi tolik bezpečí, jako na bitevním poli. Často v takovýchto ulicích zahlíželi žebráky. Orrianě se svíral žaludek při pomyšlení, že by takhle mohla dopadnout. Sice netušila, jak by se to mohlo stát, ale i tak tu myšlenku rychle vyhnala z hlavy. Edward jel jistě dopředu, jakoby cestu znal nazpamět. Asi ano. Po nějaké době dorazili před další menší palác.
Samozřejmě, jak by jsme se mohli spokojit s obyčejným hotelem?
„Právě se díváš na francouzké sídlo Asasínů." informoval ji Edward.
Co když tu bydlí další ztracený strýc s přetékající kapsou peněz?
Když ale vešli dovnitř, nevypadalo to vůbec tak, jak si myslela. Duch bohatství tu sice vládl, ale ne tak úplně. Nikde neviděla zbytečnosti jako jsou fontánky, palmy nebo sochy, jediné, co se trochu za sochy dalo považovat byli cviční panáci.

V obrovském sále cvičilo několik lidí proti sobě, trénovali si bodání skrytou čepelí, házeli noži, nebo procvičovali lukostřelbu do terčů. Některé z nich byly zavěšeny kladkou do různých výšek. Orriana byla ohromená. Jedna místnost, a dalo se tu dělat tolik věcí. Jak dlouho by jí asi trvalo, než by všechno vyzkoušela? Edward sledoval její výraz a vzpomněl si, když tu byl poprvé. Tehdy mu bylo čtrnáct, a tvářil se stejně jako Orriana. Nemohl se dočkat, až společnici všechno ukáže.
„Už jsi tu asi byl, že?" zeptala se ho Orriana, když spatřila jeho neohromený výraz. Jen se usmíval a vybavoval si vzpomínky na výcvik.
„Strávil jsem tu šest let. Bylo mi čtrnáct, a po roce jsem tu zase." takže Edwardovi je jednadvacet. Je tedy o čtyři roky starší než Orriana.
„Takže ses za tu dobu asi naučil hodně dobře francouzky, že?" pousmála se na něj Orriana.
„Non, je ne parle pas français très bien." odpověděl zaraženě Edward. Mluvil plynule, ačkoliv mu vůbec nerozuměla.
„Nechceš mi to tu teda ukázat, když se tu tak vyznáš?" změnila téma.
„S radostí." zakřenil se na ni Edward a vykročil. Prošli kolem trénujících Asasínů, soustředili se ale tak, že si jich vůbec nevšimli. Vlevo od hlavního cvičiště byla jídelna. Většinu prostoru zaplňoval obrovský dubový stůl pokrytý sněhobílým ubrusem s drobnou krajkou. Dovnitř pronikalo denní světlo vysokými gotickými okny s béžovými záclonami. Na druhé straně byly tmavé dveře s ozdobným kováním vedoucí do kuchyně. V rohu byl průchod do velkého tanečního sálu.
„Pořádají se tu i plesy?" zeptala se.
„Jen pokud k tomu mají pádný důvod. Většinou se tu ale pořádají soutěže, nebo výuka šermu. Nebo," došel k dalším dveřím a otevřel je, „se odsuď vytáhnou matrace a překážky, a cvičí se obratnost." malá místnost byla plná gymnastických pomůcek. Přímo přetékala.

Edward zase dveře zavřel, a pokračovali dál. Zahnuli doprava a došli do knihovny. Opět obrovská místnost, po stěnách police s knihami. Uprostřed bylo několik stolů s židlemi. Ve středu stěny směřující ke vchodu byla nad majestátním krbem zavěšena látková mapa světa. Orriana k ní přišla blíž, a všimla si, že jsou na mapě zlatou nití vyšité tlusté kříže. Napočítala jich minimálně osmnáct na celé zeměkouli. Obdivně se rozhlédla po knihovně a obrátila se na Edwarda :„Co znamenají tyhle značky?"
„To jsou Asasínská sídla. Ani jedno není v hlavním městě. Stejně jako teď jsme v La Crosic." odpověděl s naprostou jistotou v hlase Edward.
„A kolik je tu knih?"
„Když se to naposledy někdo snažil spočítat, bylo jich tu něco přes půl milionu. To je ale už pěkných pár let."
„Škoda, myslela jsem, že i to budeš vědět přesně." ušklíbla se na něj Orriana, a strčila do něj loktem.
„Hádám, že tu bude spousta chodeb a podzemí, že?"
„Přesně. Většina chodeb vede ven, takových je tu pět. Některé chodby ale ještě nebyly možná vůbec prozkoumány. Jednu speciální ti musím ukázat. A říkám ti rovnou, nečekej, že tady bude tajný vchod za krbem. To je moc ohraný." při posledních dvou větách se otočil k Orrianě zády. Nato se ozval skřípavý zvuk, a Edward se bleskurychle otočil zpět. Zůstal stát s otevřenou pusou, a zíral z dívky na otevřený krb.
„Jak jsi to udělala? Mně se to nikdy nepovedlo!" jeho společnice na něj nevěřícně koukala.
„Stačilo jen zmáčknout na mapě místo, kde právě jsme. Přišlo mi, že tam je nějaký hrbol, nebo něco, a ono to bylo otevírání krbu."